#1 Hyggiena s Karolínou Kváš: Facebook mi zkresloval reálnou zkušenost s lidma, co mám ráda

Karolína Kváš je vystudovaná medicínská antropoložka, (za)pisovatelka, autorka podcastu Kecání bez vzdělání a taky máma tříleté Josefíny. S rodinou žije už pár let na opačné straně zeměkoule v Austrálii.

Jako dvě mámy malých dětí jsme probraly:

✽ Proč utíkáme z „krabice jménem byt“ do virtuální reality

✽ Proč u utírání zadků sjíždíme messenger, i když je to děsně neefektivní

✽ Co konzumovat na internetu, abychom si na mateřské nepřipadaly jako zakrnělá buňka reagující jen na světlo

✽ Jestli jsme jen nevyměnili televizi za smartphony a k čemu od nás utíkaly naše mámy

Co ty a digitální detoxy? Začíná to být teď - aspoň v mojí sociální bublině - docela téma.

Jo, to je. Ale první, co mě napadá - není to celý najednou trochu moc démonizovaný? Víš co, aby se z nás nestali nějaký „digital detox nazis“ a nechtěli se zase vracet do jeskyní, zrušit elektriku a svítit svíčkama, protože je to zdravější.

Neboj, tohle rozhodně nebude digital-detox-nazi rozhovor :) Ale stejně, je pro tebe čas na sítích téma? Nebo to vůbec neřešíš?

Myslím, že to mám v základu nastavený zdravě. Hned jak se narodila Josefína, přestala jsem nosit telefon večer do ložnice, nechávám ho ve flight modu nabíjet v kuchyni, absolutně mě nezajímá, co se přes noc děje.

Pak jsem si vypla všechny push notifikace, úplně u všeho - když mi přijde e-mail, tak to nevím, dokud aplikaci neotevřu, stejně u sociálních sítí. Nechodí mi nic kromě Whatsappu a Messengeru, tam mám vypnutej i zvuk. Když telefon nevezmu do ruky a neodemknu, tak tu zprávu neuvidím. To mi funguje.

Nedovedu si představit, že bych to měla jinak - a že by mě ten telefon soustavně terorizoval.

Když byla Josefí menší a chodili jsme ven s kočárkem, mívala jsem telefon ve flight modu. Hm, možná bych s tím zase měla začít :)

Máš docela pevnou vůli.

Jediný, s čím bojuju, je Instagram a impulsivnost v chození na něj. Ta platforma mě baví. Baví mě nahrávat stories, chodit se dívat na lidi, který jsou mi nějak blízký - protože mám paradoxně pocit, že jsem s nima v kontaktu, i když vlastně nejsem.

Hraje v tom roli určitě hodně to, že jsem od nich tak daleko, že žiju v Austrálii. Třeba moje nejlepší kamarádka je teď těhotná, čeká první dítě, a já to s ní nemám jak jinak probírat než online.

Mívám ale i teď samozřejmě okamžiky, kdy se na tom zaseknu. Furt na to klikám. Pak si připadám jako bezmyšlenkovitej blbec... Je to zahánění momentálního diskomfortu nebo nudy. Vyplňování času, kdy bych jinak mohla třeba jenom sedět a čumět do blba.

Jak na sítě teda chodíš často?

To jsem začala aktivně řešit teď, po tom, co jsem slyšela rozhovor s Karolínou z Replug me, která o tom mluvila v podcastu O kousek blíž. Řekla jsem si, že Instagram budu používat vědoměji. Zkusila jsem tam jeden týden chodit fakt jen jednou denně. Teď aktuálně 3x denně, kdy tam najednou nasázím všechen obsah, který potřebuju nahrát.

Pracuju taky na tom, abych tam všechny zprávy a notifikace nečetla hned.

Otevřu Instagram, vidím, že mám nový zprávy, a mám tendenci to všechno číst. Přitom ale vůbec nejsem v prostoru a v situaci, kdy na to mám kapacitu - třeba když dítě zrovna sedí 30 vteřin na záchodě.

Vytáhnu telefon - ale než ty zprávy dočtu, tak dítě potřebuje utřít zadek - a já najednou „ježiš, ale já musím odepsat, jinak na to zapomenu, kdo mi psal, co mi psal a budu to muset číst celý znova...“ Je to takhle strašně neefektivní.

Zjistila jsem, že když to omezím na tři časový bloky, pak toho vyřídím spoustu najednou a neotvírám to pořád jak blbec.

Když zmiňuješ Josefínu, záchod a tak - myslíš, že je teď jiný bejt máma v digitálním světě, valej se na nás informace, všichni si s náma chtějí pořád psát? Měly to naše mámy jiný, lehčí?

My máme úplně nový možnosti, než měly naše mámy, to je jasný. V jednom rozhovoru jsem ale slyšela, že chození na internet je hlavně symptom opuštěnosti a izolovanosti obecně. Není to problém matek, ale lidí jako celku. Technologie jsou jen amplifikátor těhlech pocitů, který tu byly asi vždycky.

Takže naše mámy byly možná stejně izolovaný a frustrovaný, ale neměly to kam postnout?

Tohle je asi pořád stejný. Jak se ti narodí dítě, začneš bejt zavřená v krabici jménem byt. A z ní vycházíš v omezený míře jen do ohraničených prostorů přizpůsobených tomu, abys tam vůbec s tím dítětem mohla být. Hřiště, dětský kavárny, dětský koutky.

Mám pocit, že izolovaná je každá máma - míň nebo víc - ale izolovaná je každopádně. Už jenom proto, že odstřihneš svůj dosavadní život, kamarády, co třeba ještě děti nemaj...

Instagram a Facebook jsou pak do velký míry iluzorní, ale často jedinej reálnej kontakt s vnějším světem a lidma, který jsou na tom stejně jako ty. Ty tam jdeš pro tu symbolickou náruč.

Chceš uznání toho, že nejsi sama, kdo utírá zadky, anebo má třeba mimino 9 hodin na prsu - a vůbec si s tím neví rady.

Dřív sis asi sedl k ohništi s ostatníma, pokecal a děti běhaly kolem. Což samozřejmě funguje i teď - i krátký osobní setkání s kamarádkou je super v tom, že je tam najednou další pár očí, abych si odpočinula, že ještě někdo jinej sleduje moje dítě, jestli neháže šipku do silnice...

Ale když jsi v bytě celej den s dítětem sama, je to děsnej nápor na psychiku. Musíš být imrvére ve střehu, takže když máš konečně vteřinu, kdy můžeš polevit a být nevědomá ve smyslu pustit si do hlavy cokoli, co ti zaplácne pozornost nějakejma kravinama, tak toho využiješ. Protože minimálně máš zdání toho, že u toho telefonu odpočíváš.

Zároveň na sítích potkáváme i věci, který nás můžou hodit ještě do větší spirály deprese.

Třeba ty supervyladěný matky na dvoumetrovejch kramflecích s dvojčatama, s úplně úžasným makeupem, co si to štrádujou po pražskejch kočičích hlavách... :))

Mně právě zrádný připadá zrádný to, že člověk má hrozně malou kontrolu nad obsahem, který k němu chodí. Naše mámy vzaly do ruky knížku nebo oblíbený časopis a plus mínus tušily, co tam bude za obsah. Na sociálních sítích je to džungle. Nevíš, co číhá za další liánou.

To je další obří téma. Nejen kolik času tam trávíme, ale S ČÍM tam ten čas trávíme. Já si už dost pozorně vybírám, čím se na sítích „krmím“.

Jo, jak to máš vyladěný konkrétně?

Přestala jsem třeba používat Facebook. Pořád tam jsem, ale jen kvůli událostem typu blešáky a zájmovým skupinám, když se potřebuju na něco zeptat. Chodím tam cíleně jen pro tohle.

Proč jsi přestala s Facebookem? Začalo tě to tam štvát?

Přestalo mě to bavit. Nic mi to nedávalo. Lidi, který znám i třeba hodně dobře, začali mít takový výkřiky. Vím, že jsou to vysoce inteligentní bytosti, ale stejně -

Když si izoluju jejich jednotlivý facebookový posty, tak si občas říkám „ty vole“! Začalo mi to zkreslovat reálnou zkušenost, kterou s těma lidma mám.

Nehledě na to, že mě začalo vyčerpávat množství sociálních sítí, který spravuju a investuju do nich čas. Mít víc takovejch věcí najednou zabere moc času. Mně stačí Instagram. Asi jsem spíš vizuální člověk. Líbí se mi obrázky. Když chci, tak si přečtu text, když nechci, nepřečtu. Tam si můžu vybírat.

Na Facebooku navíc funguje algoritmus, co ukazuje věci, který vidět nechceš a nikde jsi neodklikla, že je vidět chceš. Posty kamarádů-tvých-kamarádů, který ani neznáš, vidíš je jen proto, že to tvůj kamarád lajknul. Na Instagramu máš jen lidi, co sleduješ.

Dobrej point. Já se často přistihnu, jak stojím u linky, aby na mě roční Jonatan nemohl, on mě tahá za kalhoty - jakože „mámo pojď si hrát!“ Tak telefon odhodím, ale za 10 minut tam jdu znova, protože si chci ten článek dočíst. A říkala jsem si, že moje máma tohle přece nedělala. Byla víc přítomná? Bylo to jiný? Pak jsem si vzpomněla, že třeba večer každej den stála u dřezu a myla nádobí a já jí asi taky tahala za ty kalhoty a asi taky byla občas protivná a nepřítomná...

Občas to takhle dělat musíš, to je i pud sebezáchovy :) Nový je jen to, že obsah je nonstop přístupný a můžeš bejt mentálně nepřítomná kdykoli. Proto to tak kompulzivně děláme.

Kdyby sis mohla na ulici stoupnout k náhodnýmu dřezu, abys měla na chvilku pokoj od toho, že tvoje dítě na tebe už pět minut v kuse volá „mamí mamí!“, tak to asi taky uděláš, abys na chvilku utekla, ale nemůžeš :)

Smartphone is the new dřez. Jasně. Možná to fakt je pořád stejný.

Ale vždyť si vezmi, my jsme taky na naše rodiče, co zrovna mluvili s jinýma dospělýma, taky pořád volali „mami, mami!“, ale odpověděli nám až pošedesátý.

Moje máma byla navíc v přístupu k technologiím hodně specifická. Hrála třeba počítačový hry, takový jednoduchý. A pamatuju si, že se s počítačem zavírala. Vybavuju si to její „Jojo, už jduuuu…“, ale po dvaceti minutách matka stále nikde :)

Evidentně naši rodiče taky měli svoje činnosti, u kterých nás odbývali. A já cejtím, jak to mám po ní! Jakože „Hele, broučku, buď pojď a dělej, co dělám já, nebo si najdu jinou zábavu.“ Protože já fakt nejsem taková ta paci-paci maminka, co pořád čte nějaký příběhy a opečovává dítě každou minutu.

Tak to jste byli docela pokroková počítačová rodina. Já měla doma internet třeba až od 18 let, my byli těžce pozadu. Ale zase si pamatuju, že jsem se fakt hodně dívala na televizi. Nevyměnila jen naše generace televizi za ten smartphone?

Já jsem spíš koukala na filmy na videu. Ono v televizi nebylo moc z čeho vybírat. Takže jsem na telku přes den moc nekoukala.

No to já čuměla pořád. Divoký anděl, Colombo, cokoli bylo k mání!

Ale jo, vlastně si vzpomínám, že si ze mě rodiče dělali srandu, že jsem ochotná se dívat i na monoskop, takový ten barevný kruh s pískáním, když televize ještě ráno nezačala vysílat :) Televize byla fascinující. Internet má ale tu výhodu, že si můžeš vybírat, na jakej pořad se podívaš.

Nebo aspoň máme tu iluzi výběru. Hele, ty na počítači i pracuješ a máš svoje online projekty - jak to má Josefína, když tě u toho vidí? Je na to zvyklá, máma pracuje na počítači a je v klidu, nebo tě pořád za ty kalhoty tahá?

My jsme Josefíně relativně brzo, asi v 1,5 roce, koupili tablet. Primárně proto, že jsme se v té době zrovna chystali letět do Čech, tak aby měla do letadla pohádky na let přes celou planetu. A my měli minimální záruku toho, že to celý přežijeme.

Tablet je kontroverzní téma. Vím, že se mnou teď asi většina rodičů nebude souhlasit, ale jsme rádi, že jsme jí ho koupili. Od začátku jsme jí naučili, že každý z nás má svůj stroj. Táta má svůj telefon, máma svůj a ona má svůj tablet.

Tím pádem se nedožaduje našich telefonů a vůbec dost ignoruje, když je používáme. Jen se spolu občas díváme na fotky videa, na kterých je ona sama. Plácneme sebou na gauč a díváme se třeba na její miminkovský videa, nebo rekapitujeme na fotkách, co jsme během týdne dělali... To je příjemný. Nemáme scény, že by šílela, že chce můj telefon.

Vadí ti třeba, když jste někde s mužem a on najednou vytáhne telefon a čte si?

Můj muž je ajťák. Neustále mu cinkají zprávy a má tendenci to pořád kontrolovat. Vzpomínám si na krásnej okamžik, kdy si jednou rozsednul smartphone. Pak měl na dlouhou dobu „stupid phone“ na volání a smsky a vůbec ho nepoužíval. O tom telefonu celej den nikdo nevěděl.

To je super. Teď prý existuje aplikace, která ti z tvýho telefonu ten dumb phone zase udělá. Najednou máš všechno černobílý, žádný notifikace, ikony sociálních sítí ti to přeskupuje, abys je nemohla najít... Zkoušeli jste kromě rozsednutého telefonu nějaký velký digitální detox? Jet na víkend do lesa a tam si zázračně vyčistit hlavu? Funguje to, nebo je to iluze, a o to víc do toho skočíme? Protože ta motivace omezovat trávení času na sítích přece musí být ještě někde jinde, hloubš...

Ne, cílený digitální detox jsem neměla. Nebyla jsem nikdy v bodu, kdy bych to potřebovala.

Svůj první smartphone jsem zdědila po tátovi až kolem roku 2013, což bylo relativně pozdě.

Už tenkrát jsem viděla u táty, ale i u kamarádek, jak je to pohlcuje. Šly jsme na kafe a místo toho, abysme řešily mužský, tak kamarádky kontrolovaly mobil.

Pak jsem kvůli foťáku dostala iPhone a už jsem se vezla. Ale od začátku jsem se tomu bránila a nastavovala hranice. Rozhodně mi to nenarušuje život tak, že bych potřebovala plánovanej detox.

Autrálie je v tomhle super: obrovská země, z toho velká část divočina bez mobilního signálu. Na výletech mi tenhle nechtěnej detox nikdy nevadil.

Jak jsi zmínila ten foťák - všichni měli první smartphone přece „kvůli foťáku“. Ale pak to skončilo úplně jinak!

To jo! O prvním iPhonu přece kolovaly vtípky, že to umí všechno od sprchování po brejle a kdovíco - a jediný, co to neumí, je telefonovat. Dost věštecký. Protože se to nakonec fakt vyplnilo.

Lidi dělají na telefonu úplně všechno - jen si netelefonujou.

Tu změnu jsem vždycky ale vnímala přes svýho tátu. Od chvíle, kdy měl první mobil, na něm byl imrvére. Vyzvedával mě před barákem, já si sedla do auta, a on pořád telefonoval... a „Ahoj“ mi řekl až někde v Horoměřicích. Pak mu do pěti vteřin zase zazvonil telefon. Furt to měl na uchu, ať jsme byli kdekoli.

Teď si uvědomuju, že mám všechny notifikace vypnutý jako ty, a cinkají mi jenom messengery. To ještě existuje, že ti Facebook a Instagram cinkají při každým lajku?

No jasně.

Ty brďo, to já vůbec nemám! Lidem chodí každý 3 minuty něco, to je crazy.

Ne každý tři minuty, každou vteřinu! Zpravodajský servery ti posílají notifikace, počasí, hry, všichni!

Já hodně konzumuju podcasty. Pouštím si je při vaření, při manuální práci, věším prádlo nebo když řídím auto.