• jitka

Rozhovor s Veronikou Hurdovou (Krkavčí matkou): O hejtrech, blikátkách a koukání do nebe

Slunné letní odpoledne, Stromovka, dáávno před koronavirem. Na pískovišti se hemelí houf dětí. Vedle nich sedí štíhlá máma s krásně rovnými zády. Dětem neradí, kudy mají kopat tunel, nebo že mají dávat pozor na cizí miminko. Mlčí. Není ztuhlá, je uvolněná. Vypadá, jako by snad uprostřed toho dětského štěbetání meditovala.


Drahnou chvíli ji zezadu pozoruju. Šíří se kolem ní hmatatelný, bíle zlatavý klid, cítím ho na dvacet metrů, skoro si na něj můžu sáhnout. Nikdy jsem na pískovišti žádnou podobnou nálož klidu nezažila. Byla to Veru.


Veronika provozuje blog Krkavčí matka, napsala na 12 knížek, včetně Moje milá smrti, (tu si dejte, je to otvírák očí). Stejně jako já preferuje teplíčko před zmrzlýma nohama a ráda tráví čas se svými domškoláckými dětmi Grétkou, Mariánkem a Jankem venku, ať v Izraeli nebo v lese za bukem.


S Veronikou se znám z práce. Mimo ni jsme se viděly naživo zatím dohromady, jen co by člověk na prstech obou rukou napočítal, ale nikdy nedošlo na smalltalk, rovnou se šlo „na věc“. Vždycky jsem pak večer po společném venčení dětí měla v hlavě takové příjemné uklizeno a pofoukáno.


Jako by na mě nenápadně přeprskla ten svůj tichý klid.

Klid je teď v době koronavirové epidemie - vedle toaleťáku a droždí - docela nedostatkové zboží.


Tak jsem ráda, že mi ho Veru (aspoň přes obrazovku) trochu dotankovala. A prozradila, jak to má ona s digitální hygienou.


Koronavirus se rozhovorem jen tak mihnul.

Povídaly jsme si spíš o tom:


Proč i kamarádkám na chat odepisuje klidně až za pět dní.


Co dokáže banda follow-hejterek.


Které aplikace baví její děti v karanténě a jak to, že se od nich umí samy odtrhnout, když už mají dost.


Máš ráda prázdné stěny, o minimalismu jsi napsala knížku... Praktikuješ minimalismus i při bytí v online světě?


Někdy se mi daří víc, jindy míň. Snažím se hlídat si hlavně svůj dobrý pocit. Myslím, že za ty roky mám na to docela dobře vyladěný radar. Když cítím, že mi z těch cinkátek, blikátek a jiných přitahovátek pozornosti není dobře, tak jsem na sebe přísná a stáhnu se.


Hodíš i konkrétní věci? Co jsi povypínala, vyházela, kam nechodíš, co neděláš?


V mobilu nemám nainstalovaný Facebook. Cíleně jsem se zařekla, že si nepořídím Instagram a Twitter. A to i přesto, že se to pro mě jakožto člověka, jehož živobytí je zprostředkovaně závislé na sítích, zdá být marketingovou sebevraždou.

Už taky sedm let nečtu žádné zprávy. A světe div se, dá se bez toho docela spokojeně žít.

Občas rozkliknu nějaký článek na Facebooku, ale je to třeba jeden denně.


Cíleně si tříbím obsah, který se ke mně má šanci dostat. Nechci si do života pouštět věci, které mě nedělají šťastnou, uzavírají do strachu nebo nic nepřinášejí. Pravidelně se odhlašuju z newsletterů, co už mi nic nedávají. Vypínám si skupiny a stránky na Facebooku, které už nečtu.


Nedávno jsem udělala docela krutou čistku „přátel“ na této síti. Kritérium pro mě je takový test: Kdyby ses dostala do průšvihu, zavolala bys tomu člověku, aby ti pomohl?” Když ne, tak letí.


Hustý. Ale vlastně... jo. To dává smysl. Já Facebook na mobilu mám a teď v karanténě tam dost utíkám, hlavně když je mi večer úzko, pro tu iluzi skupinového teplíčka.

Jinak mi ale cinkaj na telefonu jen různý messengery. E-maily a notifikace ze socek mám vypnutý, ale přemýšlím - je fakt nutný bejt pořád takhle na příjmu? Nestačilo by si to přečíst a odepsat kámošům jednou za dva dny?


Vůbec to nutné není! Je to strašně zvláštní tahle potřeba být pořád na příjmu. Když jsem před patnácti lety začínala pracovat v agentuře na výzkum trhu, bylo v pořádku odpovědět na e-mail do druhého, třetího dne. Když jsem pak v roce 2015 končila, volali mi klienti dvě hodiny poté, co mi poslali mail, jaktože jsem ještě neodpověděla.


Chvíli mi trvalo, než jsem z tohohle konceptu vyskočila. Měla jsem strach, že mi něco uteče, že si o mně lidi budou myslet, že je cíleně ignoruju. Jenže se tak nestalo.

Respektive jinak: asi mi něco sem tam uteče, ale já nějak věřím, že to, co se ke mně dostat má, se ke mně dostane. A ti lidé, kterým vadí, že neodpovídám obratem, z mého života prostě zmizeli. Zůstali ti, co ví, že je mám ráda i přesto, že nejsem k dispozici 24/7.


Já mám třeba notifikace na smartphonu vypnuté. Musím tam vyloženě vlézt, abych se dozvěděla, že mi někdo napsal. Což je občas trochu problém, protože většina lidí to tak nemá a předpokládají, že když ti napíšou „sorry, už jedu, mám patnáct minut zpoždění“, tak že si to hned přečteš.


Můj mobil žádné zvuky nevydává. Často mám i vypnuté zvonění úplně, dovolat se mi napoprvé je docela kumšt.


Však mě znáš, píšem si, není u mně výjimkou, že odpovím až třeba po pár dnech, i když jsem si zprávu přečetla dřív. Je to kvůli tomu, že odpovídání na zprávy a e-maily si cíleně shlukuju do oken, kdy mám na to čas, chuť a dokážu se na to plně koncentrovat. To pak odbouchávám jeden e-mail za druhým, jde to rychle, je to efektivní.


Na svém blogu čtu třeba tak polovinu až tři čtvrtě komentářů, ale do odpovědí na ně se pustím jen ve chvíli, kdy na to mám náladu. Už dávno jsem upustila od toho, že je potřeba na každou otázku odpovědět.


Kupa nových už se chystá.

Sledujte facebook Digitální Hyggieny:

www.facebook.com/digitalnihyggiena/



Můj oblíbený článek od tebe začínal větou, že „Radši koukáš do zelenýho než do modrýho blikavýho“. Jak se to daří v reálu? Kolik času koukáním do svítícího obdélníčku trávíš?


Tak třeba teď jsme zrovna v 14denní koronavirové karanténě po návratu ze Španělska, tak do „modrýho blikavýho“ koukáme všichni čtyři častěji než obvykle. Ale nějak nás to nesžírá, protože na začátku toho bylo nějaké nevyřčené uvědomění, že situace je jaká je a že si to teď můžeme těch pár dní užít.


Jinak v běžném režimu na svítící obdelníčky moc nekoukám. Mám takové pravidlo, že den patří mně a dětem, večer patří práci. Nesnažím se proto například vyřizovat e-maily přes den. Tohle strašně pomáhá. Nejde snad ani tolik o to, že je to efektivnější, ale hlavně o to, že jsi prostě mentálně v klidu. Nestresuješ se tím, kolik jsi toho mohla nebo nemohla udělat, když dítě zrovna spalo nebo si chvíli samo hrálo.


Večer pak většinou pracuju tak tři čtyři hodiny potom, co uložím děti. Není to ideální, z hlediska spánkové hygieny není moc dobré vystavovat se modrému světlu před usnutím. Ale jako sova a zároveň samoživitelka na volné noze, která má děti na domácím vzdělávání, mi tohle vychází pořád jako nejlepší možnost.



A vím, že teď nadšeně píšeš další knížku - jak jde ta touha nekoukat do modrýho dohromady s nevyhnutelně dlouhou prací na počítači? Mně dělá to modrý světlo vyloženě blbě, ale bez psaní nechci být. Jen čekám, až někdo vymyslí černobílý nesvítící kindle/macbook pro psavce.


Zrovna u psaní knížek je mi to docela buřt, protože píšu rychle a skoro bez překlepů, i když bych si před sebe místo monitoru postavila třeba květináč s kytkou. Spíš už jsem si cvikem vytrénovala to, že si na psaní knížky dávám konkrétní časové okno. Řeknu si třeba, že od desíti do jedenácti nebudu psát nic jiného než knížku. Shodím všechna okna prohlížeče a jedu jak drak.


Co se týče obecně psaní knížek, tak mi přijde dobrá poučka, kterou jsem kdysi četla v knížce Konec prokrastinace: „Když dneska napíšeš jeden odstavec, tak je to v pohodě. Cokoli navíc je bonus.“ To se ti pak strašně uleví, přestaneš na sebe klást přemrštěné nároky a když napíšeš odstavce dva, máš ze sebe dobrý pocit.


Čím si po dlouhý práci na počítači nejradši čistíš hlavu? Nebo to nepotřebuješ a ta závrať nějak sama odejde?


Já moc dlouho na počítači vlastně nepracuju. Tak ty tři čtyři hodiny denně. Tím, že je to v noci, tak poté si hlavu čistím většinou jen tím, že jdu hned spát. Když skončím dřív, tak si ještě před spaním čtu nějakou beletrii.


Jinak s dětmi přes den trávím dost času venku. To mi přijde jako dobrá kompenzace. Když jsi čtyři hodiny v lese, tak pak večer sedáš k počítači s radostí.


Chodíš na Facebook? Pro co?


Zatím chodím. Myslím, že kdybych ho nepoužívala jako pracovní nástroj, tak si svůj osobní účet už zruším. Ale tím, že ho pořád ještě mám, tak na ten svůj osobní účet prostě ještě chodímskončit. Nicméně mám skoro všechno povypínané. Z „přátel“ sleduju tak cca dvacet až třicet lidí, příspěvky těch ostatních se mi nezobrazují. Musím si na ně vyloženě vzpomenout, abych si šla zašmírovat, jestli se jim náhodou nenarodilo dítě nebo tak něco. :-D


Co by tě mrzelo, že ti utíká, kdybys tam nebyla?


Kdybych odešla, nemrzelo by mě čověče asi nic. Já jsem strašný samotář a čím jsem starší, tím je to se mnou horší. Vůbec mi nevadí být mimo dění. V Praze pořád ještě bydlím tak nějak ze zvyku a taky protože se bojím jít bez chlapa na samotu u lesa. Ale kdybych někoho (podobně naladěného) vedle sebe měla, tak už dávno bydlím v nějaké chaloupce na samotě v podhůří, pěstuju mrkev a motám se půl dne kolem plotny. Ten velký svět s jeho problémy se mě už teď nějak zásadně nedotýká.


Jaký jsou tvoje oblíbený online místa? Máš nějaký útulný virtuální koutek? Já mám třeba svoji oblíbenou satirickou skupinu na Facebooku, kam se chodím cíleně zachechtat.


Nic takového asi nemám. Teď mě docela baví korona-vtipy. Ale jinak nikam pravidelně (a vlastně ani nepravidelně) pro útěchu nechodím.


Když já jsem v tomhle takový divný pavouk. Nepotřebuju se cítit součástí nějaké skupiny, aby mi bylo líp. Největší klid čerpám z ticha a samoty. Radost v online světě vlastně nezažívám. Teď třeba všichni cítí dojetí z té sounáležitosti Čechů, jak se dokáží semknout v boji proti koronaviru. Já vím, že by mě to mělo dojímat taky, ale vlastně to se mnou vůbec nic nedělá. Vidím tu laskavost, snažím se přispět svojí troškou, oceňuju ji u jednotlivců, ale ta propojenost masy ve mně žádné emoce nevzbuzuje.


Bylo v tvém životě období, kdy jsi ujížděla na internetu víc, než jsi vlastně chtěla a bylo ti pak špatně?


Někdy v létě 2018 jsem chtěla skončit s celou Krkavčí matkou. Sypaly se na mě strašné hejty. Měla jsem dokonce organizovanou skupinku follow-hejterek, které mi psaly věci typu „nedivím se, že se tvůj manžel zabil, když jsi taková píča“.

Ty jednotlivé zprávy byly tak absurdní, že si zasloužily tak maximálně lítost vůči těm ženám, které je ze svých klávesnic vypouštěly. Ale v tom množství to bylo zničující. Jedna věc byla, že mě to paralyzovalo v psaní. Ztratila jsem chuť se sdílet.

Druhá věc, která byla hlavním důvodem, proč jsem chtěla skončit, bylo to, že mojí motivací pro psaní je hlavně zasívat do lidí nějaké hodnoty. Klid, sebelásku, svobodu ducha spojenou se zodpovědností… a najednou mi přišlo, že tenhle můj hlavní cíl se vlastně neplní.


Jak se říká, že stačí jeden zkažený hrozen, aby zamořil celý sud, tak se pak začalo dít to, že tyhle hnusné a lživé komentáře nastavily jakýsi standard i pro ostatní diskutující.


Tenkrát mě podrželi tři jiní blogeři, jmenovitě Urza, Tomáš Hajzler a Táta parťák, kteří na sítích už několik let čelí podobným urážkám. Nakopli mě a i díky nim už šestým rokem stále píšu.



Hodila sis někdy úplný digitální detox?


Úplný detox ne. Ne že by mi to přišlo jako blbá myšlenka, jen jsem pro to zkrátka neměla důvod. Když mi můj radar zahlásí, že mě rychlost online světa rozčiluje, tak si prostě řeknu, že to na pár dní omezím.


Používáš smartphone? Šaháš na něj přes den? Nebo minimálně? Bez jakých appek by to nešlo?


Přes den na mobil sahám, ale nedělá mi problém ho někde několik hodin nechat smrdět samotného. Je vtipné, že já bych často telefon ani nevytahovala a děti mi říkají: „tohle nám vyfoť, tohle potřebujeme vědět, ukaž mi mapu, kde jsme…“


Když třeba čekám na autobus, tak vědomě telefon nevytahuju. Vždycky si říkám, že koukat do modrého nebe na autobusové zastávce a nedělat aspoň pár minut vůbec nic je skvělý trénink mindfullness.


Z apek využívám několik cestovních aplikací - mapy, slovník, IDOS, Rentalcars a Airbnb.

Z těch praktických je to pak Rohlík, i-banking a kalkulačka.

No a potom mám tři knižní apky - Audiolibrix, Audiotéka a Booxy.

Vlastně nic z toho nejsou apky, do kterých by člověk vlezl a trávil tam bezcílně čas.


Hry třeba v telefonu mám jen dvě - Sudoku a CrossMe. Mají úplně nezáživný design a jejich autoři se při tvorbě nijak nesnažili, aby na nich vznikla závislost.


Přijde mi, že lidi se teď už docela učí hlídat si, aby žili zdravě. Dobře jedí, snaží se hýbat - ale online života jako by se to často netýkalo, tam si lidi úplně ujíždějí, nezřízeně hltají, co jim přijde pod ruku. Vidíš na lidech kolem sebe, že už je to moc? Dokážeme ještě žít v tom skutečným světě? Proč utíkáme?


Já vlastně nevím. Žiju si ve své bublině, kde už moc takových hltačů instantního potěšení není. Ale asi máš pravdu, že bude daleko víc lidí, kteří si na tom ujíždějí. To, co jsi popsala u sebe, mi přijde vlastně ještě jako dobrý stav, protože si uvědomuješ, že se ti to děje, že s tím máš problém a chceš to nějak řešit.


Nemyslím si, že útěk do online světa je nutně daný tím, že jsme se svým tady a teď nespokojení. Domnívám se, že z velké části hraje roli i zvyk. Mluvím o takovém tom tiku, kdy bezmyšlenkovitě hrabneš na mobil a za patnáct minut zjistíš, že jsi palcem odskrolovala tři kilometry obsahu, který tebou jenom protekl.


Spíš mám pocit, že je to tím, že jsme odtržení od reálné, smysluplné práce. Když učíš svoje dítě číst, nenapadne tě čumět do mobilu.

Když pleješ zahradu, celý den si na své online kamarády nevzpomeneš. Podle mě po mobilu saháme ve chvíli, kdy naše skutečnost není vyplněná.

Dobrá zpráva na tomhle mi přijde, že je to čistě v naší režii. Zaprvé můžeme opustit to, co nám smysl nedává. Zadruhé můžeme svou pozorností naplnit chvíle, které v téhle době, kde instantní zábava číhá za každým rohem, vypadají jako bezobsažné: ať už je to čekání na ten autobus, nebo třeba sezení pod stromem v lese a koukání do zeleného.


Jak to máš ty? Kde je tvoje slabý místo? Co v životě všechno hlídáš - a kdyby ses nehlídala, tak by ti už bylo špatně?


Mám dvě místa, která musím regulovat vědomě. Jedna věc je cukr (na kterém jsem pár let zpátky měla dost těžkou závislost a mému tělu to nedělalo dobře) a druhá právě technologie.


Myslím, že s obojím pracuju momentálně tak, aby mi u toho bylo dobře. Ale nemůžu si u nich většinu času dovolit jen na autopilota, jako je tomu u jiných věcí.



Další obří téma jsou právě technologie a děti. Co ty tvoje? Znám rodiny, kde mají všechny děti včetně batolat svůj tablet. Znám i ty, kde technologie v podstatě neexistují a jsou fuj a škodlivý.


Ve spojitosti s předchozí otázkou tady podle mě za povšimnutí stojí,

že právě v těch oblastech, ve kterých sami u sebe nedokážeme pustit důvěru, tak se toho bojíme i u dětí.

Myslím si, že tuhle svoji obavu mám pod kontrolou a nepřenáším ji nějak zásadně na děti, ale je to jen díky tomu, že mám tenhle vzorec u sebe pojmenovaný, takže některé své obavy prostě filtruju a nevkládám jim do hlavy svoje strachy.


My třeba doma nemáme televizi, čímž odpadá taková ta pasivní zábava. Děti mají svůj tablet, na kterém mají kupu her. Já sama hry moc nedělím na edukativní a čistě zábavní. Něco se při hraní naučí vždycky. Ať už je to LightBot, ve kterém se učí základy programování, nebo třeba nějaký zběsilý závod autíček, kde se učí postřeh, systém odměn a mimoděk třeba angličtinu.


Jak děti dorůstají (je jim 8, 6 a 4 roky), učí se postupně pracovat s internetem pro vzdělávací účely. Teď během koronavirové karantény, kdy je spousta online materiálů volně dostupných zdarma, je chytila třeba Matika.in a Gramar.in. Koukáme na lekce angličtiny s rodilým mluvčím od Busuu a Kideo. Čtou si knížky v Booko. Společně koukáme na Youtube na Master Chef Junior a já jim to stopuju a překládám.


Nemáme nastavená nějaká pravidla od do a kolik. Spíš je to na pocitovku. Jsou dny jako třeba teď, kdy jsme online víc. A pak jsou dny jako třeba před týdnem, kdy jsme ještě byli ve Španělsku na farmě a celý den jsme okopávali záhony, pleli a vozili kolečka s hnojem, kde nikomu wi-fi nechyběla.


Když mi přijde, že jsou děcka moc dlouho odpojená od reality , tak jim řeknu: „Hele, nechcete to už vypnout a jít dělat třeba tohle?” A ony většinou jdou.

Ale myslím si, že je to hlavně kvůli tomu, že si spolu třeba u večeře vyprávíme o tom, co s námi koukání do těch přístrojů dělá. Když jsou pak třeba po hodině hraní děti na sebe neobvykle agresivní, tak si to pojmenujeme a přemýšlíme, proč a v návaznosti na co se to děje.


Jaký jsou tvoje děti typy? Hodně je virtuální svět pohlcuje, nebo v pohodě přepínají a nemají z toho mžitky? Ptám se i ohledně koukání na videa, YouTube atd. Protože moje dítě to pohlcuje dost významně, máme k tomu sklony do toho padat a je to dědičný :) Má to každý tvoje dítě jinak?


Netroufám si tvrdit, že je to dědičné, ale ani že je to naučené. Připouštím obě možnosti. Já mám třeba větší sklon k závislostem na sociálních sítích než měl můj muž. On zas byl daleko větší pařmen a pročítač zpráv. No a děti to mají každé jinak.


Gréta by se vydržela koukat na pohádky celý den, ale má to dobře racionálně zpracované, protože ví, že jí to nedělá dobře.


Marián je víc orientovaný na tvorbu rukama v reálném světě než pasivní konzumaci. Po hodině a půl dlouhé pohádce se prostě sám odpojí, protože toho zkonzumoval tak akorát a víc se do něj prostě nevejde.


Janka zase baví tvořit ve světě virtuálním a je nejtěžší ho z něj dostat, protože ještě nedokáže tak dobře reflektovat, že po nějaké době odpojenosti od reality je pak popudlivý a roztěkaný.


Ale zase má dva starší sourozence, kteří vždycky něco vymyslí, co ho nakonec zaujme a připojí zpátky do tady a teď.



Další články už se hrnou, špiclujte Digitální hyggienu na Facebooku


A Veroničin Facebook, kam stále chodí sdílet milé zprávy, najdete zas tady.



4,074 views

O online bytí jinak

Nové články na mail

Nezahlcujeme. Neprodáváme. Jen pošleme nový článek, abyste nemuseli zbytečně čenichat po sítích.

Prostor pro hloubkové a upřímné rozhovory o vědomém online bytí. O hledání virtuálního útulna. O všem, co sítě otiskují do našich niter.

#digitálníwellbeing #mindfulness #digitálnídetox

#všímavost #virtuálníútulno

© 2020 by Digitální hyggiena.