„My jsme poslední generace, která umí vypnout internet.“ Hyggiena #5 s Janem Kršňákem z Digiděti.cz
„Děti jsou v pohodě, žádná hromadná závislost jim nehrozí. Jsou na technologie zvědavé proto, že je na nich závislých 95 % rodičů,“ říká Honza Kršňák, odborník na inovativní vzdělávání a zakladatel projektu Digiděti.cz. Ani v tomhle rozhovoru nečekejte žádné fuj, zahoďte ty ošklivé telefony. Honza na celou problematiku digitalizace pohlíží komplexně a o hodně barevněji.
„...Počítač má od 11. Mobil od roku 2000. Pubertu proležel před televizí, přičemž si lehával na bok, takže vídal obrazovku otočenou o 90°–180° (v případě, že se potřeboval dívat a ležet na břiše). Od mládí pouštěl na videu akční filmy sobě i o mnoho let mladšímu bratrovi. Hodiny hrál počítačové hry a hodiny sledoval bratry, jak dělají totéž. Všichni společně neposlouchali bědující matku, přestože ji moc dobře slyšeli.“
To o sobě na webu Digiděti.cz píše Honza Kršňák, který skrze přednášky a workshopy děti i dospělé provází digitalizací společnosti. Věnuje se také intuitivní pedagogice a je autorem (s láskou ručně vázané!) knihy Hra s jednoduchostí života nebo spoluautorem sbírky rozhovorů o inovativním vzdělávání Jak se učí živě?.
Během rozhovoru Honza plynně přepínal z abstraktně filosofické rozvahy o digitalizaci naší duše do superkonkrétních rad, jak dětem čas na počítačích a smartphonech nastavit.
Byl to pro mě totální mind blow (jak se to sakra řekne česky?).
Prostě rozhovor, který jsem slupla jako malinu.
Honza vyprávěl:
✽ o miliony let starém programu v našem mozku, který nás nutí věnovat pozornost novým informacím. Jo, přesně ten, kvůli kterému čučíme celý den do mobilu,
✽ jak se o času na smartphonech a počítačích v klidu dohodnout se svými dětmi - předškoláky, školáky i teenagery,
✽ že jsme zástupci poslední generace, která si bude pamatovat, že internet JDE VYPNOUT,
✽ v čem je možná digitální mindfulness protimluv.
+ Rodičové na konci najdou shrnutí 4 kroků k rodinné mediální dohodě, jak s dětmi nastavit pravidla pro trávení času se smartphony a počítači, a na co si dát pozor.
Honza: Co máš vlastně za lubem s tímhle svým webem?
Jitka: Ještě nevím, ale chci, aby se o digitální hygieně otevřeně bavilo co nejvíc lidí.
Jo, téma digitální hygieny JE potřeba řešit.
A bude to potřeba čím dál víc.
Zvlášť když nás zavřeli do digitální karantény.
Digitální karanténa? To je přesný! Jestli si doteď člověk budoval svoje digitálně-hygienické návyky, tak teď bylo všechno naruby. Tím víc pro děti. Žádná škola a kamarádi. Jen počítač a mobil.
Možná si ale díky tomu o hodně víc rodičů uvědomilo, že trávení času na technologiích není úplně v pohodě. Na svých dětech uvidí, co to s člověkem dělá, dělat všechno jen online. A pak si toho můžou všimout i u sebe.
Takže ani dospělým nedělají technologie dobře?
Můj projekt Digiděti cílí na děti a zároveň i na rodiče. Žijeme v digitalizující se společnosti, ale nevnímáme, co s námi digitální technologie dělají. Takže já vyprávím rodičům o dětech, ale zároveň jim tím říkám, jak to mají oni a co se s tím dá dělat.
Ale mluvím s nimi o dětech, ty je zajímají víc než oni sami.
Dospělým přijde samozřejmé, že jsme si digitálními technologiemi úplně proměnili životy. U vlastních dětí se nicméně ptáme, jestli je to v pořádku.
Co nám technologie dělají?
Spoustu věcí. Třeba nás zahlcují informacemi. Máme pocit, že je tisíc věcí, kterými se musíme zabývat. Mozek funguje tak, že když vidí novinku, něco, co nezná, tak to chce vidět. Přirozený program, miliony let starý.
Když jdeš buší a potkáš něco, co ti nepřipadá povědomý, věnuješ tomu pozornost, abys zjistila, jestli to není nebezpečné. Proto je tak těžké se od internetu odtrhnout.
Člověk se vlastně musí naučit, jak odpojit potřebu vidět nové věci. Chytrý telefon je nadesignovaný, aby ti neustále nabízel nové podněty.
Tomu se také říká zábava. Nech se zabavit (Honza ukazuje chmatání rukou), něco ti zabavím. Když ti zabavím skleničku, už se z ní nenapiješ. A my takhle necháváme zabavit sami sebe.
Když věnuješ pozornost informaci, kterou nějakej algoritmus posílá, tak celý den řešíš něco, co nejsi ty. Zřídkakdy se informace, které vnímáme, opravdu týkají našeho života.
To není otázka jen digitálních technologií, už ve škole se učíme přikládat pozornost především vnějším informacím. Zatímco na ty vnitřní, co vycházejí z nás a týkají se právě jen nás, ohled nebereme, stejně jako ho nebrala paní učitelka.
Proto si spousta lidí, kteří koukají na zprávy v televizi, myslí, že se dozvídají něco důležitého, něco o světě, o životě. Posledních 10, 15 let existujou i kanály, který vysílaj zprávy celej den. ČT 24 například.
Nemluvě o nonstop přívalu ze sociálních sítích.
Jsi neustále zahlcovaná tím, co se děje ve světě. Ale to, co se děje v tvým srdci, nevnímáš. Co se děje ve tvým dítěti, nevnímáš.
Vnímáš obrazy, který k tobě přišly zvenčí a nejsou tvoje. Ty je samozřejmě můžeš používat, když ti přijdou smysluplný, má smysl rozhlížet se po světě - ale většina z nich smysluplná není.
Sledujte Digitální Hyggienu na Facebooku
nebo Instagramu.
Lze teda vůbec provozovat nějaký digitální mindfulness? Protože například na Facebooku mi ve feedu jede ten guláš a já přeskakuju z jednoho na druhý, nevnímám sebe... není digitální mindfulness protimluv?
Možná jo. Záleží co digitálním mindfulness myslíš. Když bereš mindfulness jako zpřítomnění vnitřního stavu a vycházíš z buddhistické meditace typu ,,jdi dovnitř a hledej prázdno, protože vše se odehrává jen ve tvé mysli a je to iluze vedoucí k utrpení”, takže toužíš odstranit všechno, co je ve tvém životě navíc, tak digitální mindfulness neexistuje. Nevím, jak by člověk mohl tváří v tvář obrazovce pohlédnout za mysl, protože internet je zhmotněná mysl.
Existuje ale možná i jiná, než tahle buddhistická verze všímavosti. Když se ani tak nesoustředíš na mysl, ale na duši. Duše není v tobě. Ty jsi v duši. Všechno, co se děje kolem, je příběh tvojí duše. Takže sem patří i to, co se děje na počítači.
Všechno, co na tebe na Facebooku vybafne, jsi měla vidět. Sice je tam algoritmus, který tě čte a nabízí ti to - ale je pořád míň mocnej než vesmír.
Ten ti ukazuje, co máš vidět, potkává tě, nabízí se, aby ses ty mohla zahlédnout a nalézt.
Učíš se akceptovat to, co je. Ať je to cokoli a jakékoli. Ať je to uvnitř tebe, anebo venku. A tohle se dá cvičit i u počítače. Snažíš se být se svou pozorností zároveň ve svém nitru i venku.
Mluvíme tady teď o nějaký rovnováze...
Mluvíme o komunikaci mezi vnitřkem a vnějškem. O plynutí, který je mezi tebou jako jedincem a světem, vším vnějším. O pozornosti na děje mezi tebou a krajinou, tebou a partnerem, tebou a internetem, tebou a tvými dětmi, tebou a čímkoliv. A taky o pozornosti na tvou pozornost.
Na jedný straně je to facebookovej algoritmus, ten se dívá, jak se díváš a vyhodnocuje to. A na druhý straně to je tvoje vědomí, co pozoruje tvoji mysl. Pozoruješ, jak pozoruješ život.
V tomhle smyslu se o všímání si pozornosti a nalézání rovnováhy, která přináší spokojenost a klid a laskavost, dá mluvit jako o digitálním mindfulness. Používáš nástroje vycházející z mindfulness a prozkoumáváš, co je mezi tebou a internetem.
Mně třeba vadí, jak je v médiích tohle téma prezentováno: černobíle. Objeví se jeden psycholog a říká, jak dětem hrozí digitální demence. Pak přijde druhej a řekne, že je to vlastně všechno v pohodě. Není tam prostor pro komplexní pohled, spektrum. To je věc, která mě baví na Digidětech.
Já v tom hledám rovnováhu. Jak říct lidem, že si mají všímat vlastního života, že mohou být spokojení. Používám téma digitálních technologií, protože mě to baví a přijde mi to jako vhodná cesta pro změnu v našem myšlení a vnímání.
Média a sociální sítě produkují naši nespokojenost. Když si ale začneš uvědomovat roli technologií ve svém životě, může tě to dovést sobě samému, k nalezení vlastní rovnováhy.
Podobně funguje třeba jóga nebo věnování pozornosti tomu, co jíš. Ve všech případech to směřuje k uvědomění si sebe sama.
Poslední generace, která umí vypnout internet
Na svém webu mluvíš o Rodinné mediální dohodě. Jak si s dětmi nastavit pravidla, kdy a jak moc chodit na internet nebo koukat na pohádky. Kdybych ji chtěla udělat já...
Jenže ty máš ještě malý děti (pozn. 5 a 1,5 roku).
Tak teoreticky.
Ne, počkej, to je důležitý. U pětiletejch dětí dohodu neděláš. Rodiče - oba rodiče - jsou ti, kdo to rozhodnou.
Do šesti, sedmi let by děti měly být s technologiemi co nejmíň. Protože to, co se v nich rozvíjí, jsou smysly a vnímání vlastního těla. To jsou důležitější věci než digitální gramotnost.
V tomhle věku není potřeba děti honit do vzdělávání, co se týče kyberprostoru nebo médií. O nic nepřijdou, nic neztratí.
Neexistuje žádná vzděláváci aplikace pro děti do sedmi let, která by dávala smysl. Žádná. Všechno, co se dítě potřebuje naučit k tomu, aby bylo dobrej ajťák, se naučí v lese.
Vůbec nepotřebuje dotek s obrazovkou. Žádnej.
Ty ale víš, že u vás doma se technologie používaj. A je těžký dítěti vysvětlit, že ono je používat nemůže. Takže vymyslíš, že 15 minut denně se může koukat na pohádku.
A pak jsi to ty, kdo u takhle malého dítěte zcela bez dohody určí konec. Prostě mu to oznámíš a stojíš si za tím. Tím ho učíš, že ty jako dospělý jedinec, máma nebo táta, víš, kdy je čas technologie vypnout. Že vy s tím UMÍTE pracovat.
Někde vzadu víš, že ten spektákl, ve kterým žijeme, nevypneš. Ty nebojuješ proti Applu a Googlu. Nezařídíš, aby nebyla digitální karanténa nebo abychom nespadli do virtuální společnosti. Na to nemáš moc.
Sedíš u sebe doma a jediný, co učíš děti, je: ,,Hele, má to svoji hranici. Online prostor končí tady, vypni tablet a jdi dělat něco jiného.“
Protože naše děti budou velmi pravděpodobně žít ve světě, kde online prostor nebude nikde končit. A ty jsi zástupce poslední generace, která si pamatuje, že internet se dá vypnout.
Takže malému dítěti ukazuješ, co to znamená vypnout tablet. A ukazuješ mu to jistě. Ty jsi ta, kdo má jistotu a sebedůvěru to udělat. Neukazuješ, jak ho zapnout, protože to se naučilo samo, když mu byly dva roky. Ukazuješ, jak ho vypnout.
V tu chvíli se tvoje dítě učí, co to znamená, být sebevědomý, dospělý člověk, který ví, co dělá. To se od nikoho jinýho nenaučí, to nás učí rodiče. Když jsou rodiče nejistí a ve 3 letech dítěte se ptaj, co chce na sebe, co chce k večeři a neustále chtějí od dítěte potvrdit, že to, co dělají, je správně, tak z toho dítěte může bejt pěkně nejistej dospělej, který se neustále ostatních ptá, co má dělat.