„Facebook je masivní role-playing game.“ Hyggiena #11 s Jiřím Charvátem, spisovatelem a stand-uperem
„Sociální sítě nám ukradly mysl, nejsme schopni být sami se sebou ani 5 minut, podívat se samotě do očí.“ I díky Jirkovu vystoupení v DVTV jsem zavětřila, že by pro něj digitální hygiena mohla být také pálivé téma. Nemýlila jsem se.
Heč. Jiřího Charváta znám dýl než Facebook - z oldschoolového spisovatelského serveru, kde už v roce 2006 exceloval ve hře se slovy, a myslím, že jsem se v jeho tamní básni poprvé setkala se slovem autista.
O 12 let později jsem zahlédla jeho proslulý slam („když vypneš všechny fejsbuky a sám sobě čelíš, vylejzaj bubáci zpod postelí...“) a zcela urgentně jsem následně musela zakoupit jeho knihu Eskejp: Na útěku z kanceláře, (při jejíž četbě jsem si smíchy vyškytala díru do břicha.)
Ze zvědavosti jsem začala pátrat, jak moc autobiografické dílo je. Spoiler? Dost. Jirka skutečně po ayahuascovém rituálu opustil teplé místečko v korporátu a vydal se na volnou nohu. Dvojnásobný vítěz Mistrovství ČR ve slam poetry, lektor Školy improvizace a nejvtipnější copywriter, jakého znám, ale tak trochu není.
Radši si pustíte rozhovor jako audio? Tady je:
Říkáš, že nejsi spisovatel ani stand-up komik... Tvrdíš, že neexistuješ. Není to únavné zvědavým novinářům pořád vysvětlovat, co to znamená? Vysvětlíš mi to taky, prosím? :)
Únavné to není, pokaždé totiž odpovím něco jiného, co mě zrovna napadne (smích).
Že neexistuju mi poprvé došlo na psychedelickém tripu - na ayahuasce a následně na žábě (pozn. rituál s jedem žáby Bufo Alvarius, nejsilnějším psychedelikem na světě). Teď si to dál ověřuju v meditacích.
Když dáváš opravdu velký pozor na svoje prožívání, zjistíš, že třeba slyšíš štěkat psa. Svrbí tě noha. Slyšíš vrnět ledničku. Vzpomeneš si, že máš dopis na poště. A všimneš si, že ty to neovládáš. Neovládáš, čeho dalšího si všimneš, jaká další myšlenka ti připluje.
Čili není žádné já, není tu žádný vidič, slyšič, přemýšleč. Je tu jen další zvuk, další obraz, další myšlenka. Není tu žádný konatel, jen proud zkušenosti.
Nikdo z nás neexistuje. Ani já ani ty neexistujeme v tom smyslu, že máme svoji agendu, svobodnou vůli, já.
Svobodná vůle neexistuje. A jsme zase u Harariho.
Ano, přesvědčivě to píše v Homo Deus. Nejnovější výstupy z laboratoří neurovědců to také ukazují. Zjišťuje se, že mozek ví, co uděláš, dřív než ty.
Naše vědomí se domnívá, že je kapitánem toho, co děláme. Jenomže to vypadá, že je jen pasažérem.
Když usínáš, melou se ti myšlenky samy od sebe. Ta, která má největší emoční náboj, nebo přijde mozku důležitá, z nevědomí vybublá do vědomí. A ty pak říkáš: jo, to si myslím JÁ. Ale to JÁ nic neznamená.
JÁ je další myšlenka, která se až retrospektivně snaží vlastnit ostatní myšlenky.
Takže neexistujeme. A ještě víc chodíme neexistovat do kyberprostoru. Chodíš tam taky neexistovat?
Určitě, chodím. Bytí s tímhle plnoprázdnem, když jen jsi - přitom tušíš, že nejsi, nemáš svobodnou vůli - je prázdný a tíživý. Nevydržíme s tím.
Mysl se od prázdna potřebuje neustále rozptylovat. A cokoli - konverzace, obrázek, post, video - ji vytrhne do konejšivého zapomnění.
Do transu ještě větší neexistence.
⚘ Digitální hyggiena: Jak se žije našim duším ve virtuální džungli? ⚘
Další hloubkové rozhovory brzo na
Facebooku nebo Instagramu Digitální Hyggieny
Nechcete čenichat po sítích? Odebírejte Newsletter, který z principu nezahlcuje.
Ukaž svou zranitelnost
Tahle touha utíkat, vypínat se tu je možná už tisíce let. I proto lidi vynalezli knížky anebo alkohol, jak to v rozhovoru před tebou okomentoval Ondřej. Jenže my teď tenhle vypínač - chytrý telefon - máme nonstop po ruce. Saháme na něj 60x denně. Můžeme se vypnout ve frontě, můžeme se vypnout, když se bavíme se svým dítětem, s partnerem... Úplně kdykoli. A celé je to designované tak, abychom tam byli co nejvíc, protože to vydělává korporacím peníze.
Líbí se mi definice závislosti jako útěku před tvými nejhlubšími strachy a ambicemi. Jenže ten útěk - přesně jak říkáš - nebyl nikdy jednodušší.
Průšvih je, že jsme na útěku neustále. Už tu nejsou momenty, kdy jsi jen člověk, který prostě kouká.
A neumíme to brát tak vážně jako jinou závislost, protože si při tom nedáváš do těla žádnou substanci. Ale podle mě to stejně vážné je.
Utíkáme tam mysli ulevit, ale nasáváme tam do sebe další obsahy, což mysl ve výsledku víc zúzkostňuje. Dostáváš se do nebezpečné smyčky. Krátkodobě to přináší úlevu, na které jsi závislá, ale dlouhodobě ti to přitěžuje.
Mám potom pocit, že moje mysl není moje, protože se mi v ní melou zpravodajské obsahy, vídám tam tisíce lidí, který ale de facto neznám...
Uvěřili jsme, že se na sítě chodíme vídat s našimi kamarády, povídat si s nimi, dívat se na ně. Ale oni tam ve skutečnosti nejsou. Jsou to jejich odlesky, obrazy, znaky. Realitě mnohdy hodně vzdálené.
Ano. Neplní to funkci, jakou by přátelé měli mít. Přátelství vzniká tak, že se s někým potkáš a ukážete si svoji zranitelnost.
Ty jsi dychtivá vědět, že i ten druhej člověk je zmatenej v existenci, ztracenej, zvrhlej, prázdnej, neví. To chceš posdílet a navzájem si přinést útěchu. Facebook tohle neposkytuje.
Sice tam je ten kamarád - tedy jeho prezentace - ale on tam dělá přesný opak. Honosí se tím, jak se mu daří, jak to má všechno pod kontrolou a jak má jeho existence smysl.
Tohle je přesně to, co od přátelství nepotřebujeme. Nechceš se potkat s někým, kdo se ti bude jen chvástat.
Nenaparujeme se tam nutně vědomě. Fakt nechceš psát na Facebook, že ses právě pohádal s mámou nebo se pět let pořádně neviděl se svým bratrem. Ani to nikdo nechce číst.
Jo, ani v tom nemusí být žádný evil záměr. Tak to prostě je.
Tak co tam teda pořád sakra všichni hledáme... Chodíš na Facebook?
Když jsem šel na volnou nohu, zjistil jsem, že se potřebuju dostávat do hluboké práce, abych mohl psát. Průšvih je, že tu máme jeden přístroj, počítač, a ty v tom samém obdélníku, ve kterém jsi zvyklá si užívat zábavu - nebo nedejbože máš u toho samého obdélníku orgasmy při pornografii - máš i pracovat
Jak říkám v jednom stand-upu: mozek neví, jestli v příští vteřině stáhneš pdf, video nebo předkožku. Neví, jakou má rozsvítit neuronovou dráhu. A ty se pak neumíš pořádně soustředit, ponořit se.
To byl jeden z důvodů, proč jsem odešel z kanceláře - kvůli neustálému vyrušování. Zjistil jsem, že nejvíc saturující uspokojivou práci udělám v hluboké práci - v uspokojujícím flow, kdy svět zmizí.
Zjistil jsem, že si potřebuju být pánem. Což jsem jako zaměstnaný neuměl. Na volné noze jsem si začal budovat zvyky pomocí mobilní aplikace.
Jaké aplikace?
Jmenuje se Fabulous a je založená na poznatcích behaviorálních psychologů, kteří vědí, že žádná změna nemůže být náhlá, protože bys u toho nevydržela. Takže den za dnem, pomaličku, polehoučku utužuješ zvyk a pak ti přidávají další, až se ti základy zvyků ustálí. Ráno vypít sklenici vody, chodit běhat... nebo si vyhradit čas na soustředěnou práci.
Můj den je hezky ritualizovaný. I přesto je hluboká práce to, s čím mám pořád problém.
Například feed na Facebooku jsem si zrušil, už ho nemám.
To mi musíš říct, jak se to dělá.
Rozšířením do prohlížeče Facebook Purity. Tam si můžeš velmi dopodrobna nastavit, co chceš nebo nechceš ve feeedu vidět - anebo můžeš celý feed úplně zabít.
Odstranit si můžeš i fotky kojenců, fotky párů, nebo si nastavit, že chceš vidět jen události...
Jak jsi říkal na začátku, že si naše vědomí nemůže vybrat, co může vidět - tak tady si vybrat můžeš! Hm, a co dál děláš, aby sis zachraňoval hluboké soustředění?
Nainstaloval jsem si Rescue Time. V něm se můžeš zpětně ohlídnout, kolik a kde jsi za den strávila času, minut, na jakých konkrétních webech, aplikacích. Ukazuje to i graf produktivity, do modra jde, když jsi ve Wordu, do červena, když jsi na sociálních sítích.
Jsem na sebe pes. Na telefonu jsem téměř neustále v režimu letadlo, protože je pro mě čas a hluboká práce to nejcennější. Jakmile mě někdo vytrhne, trvá dalších 20 minut, než se do soustředění dostanu zpátky. Messenger a mail si vyzvedávám jen třikrát týdně.
A takhle jedu. Třeba týden. Ale pak klopýtnu. Z úzkosti, která mě pohltí. Jdu na Facebook, a protože nemám feed, chodím jednotlivě po zdech lidí, co mě zajímají.
A pak jsem tři hodiny naráz pohlcený internetem - i když to nechci. Pak smažu historii prohlížeče a začnu odznova s čistým štítem. A takhle to dělám léta.
Nevím, kde je ten recept. Vydržím týden být tak přísný, že neudělám na internetu žádný klik, co by nebyl účelný. Ale samota a úzkost se ve mně za ten týden tak nastřádá, že pak mám relaps.
To je moje současná situace.
Tos mě dostal.
Mě to skutečně obtěžuje! Chtěl bych být člověk, který vydrží životu čelit. Který nepotřebuje bejt závislej.
Štve mě to, cítím se kvůli tomu hloupě. Chci se toho zbavit.
Taky bych nechtěla na Facebooku trávit téměř žádný čas. Jen se jít 5 minut denně podívat, co se děje, a pak 23 hodin 55 minut dělat něco jinýho, co mě naplňuje.
Mám stejnou ambici. A vydržím to tak týden.
Facebook je totiž jednodušší než normální socializace. I sociálně plaší lidé se tam pohybujou velmi suverénně.
Na Facebooku nemusíš brát na nikoho ohledy. Někdo tě nudí? Tak si klikneš jinam. To v normální konverzaci udělat nemůžeš.
Sociální sítě taky budí pocit, že se všechno děje TAM. Tvůj fyzický svět kolem tebe není tak pestrý jako tam. Je to trochu past.
Facebook je masivní RPG
Připojujeme se na internet, ale tím se zároveň odpojujeme od sebe. Můžeme mít na internetu taky nějaký psychedelický zážitek jako při jiném „odpojování“? Nevězí tam vlastně taky nějaké poznání?
Když jsem na Facebooku, tak se věcmi plním, stávám se jimi. To je lákavé. Jenomže Facebook nás pak odvádí od úlohy, jakou v životě máme. Je to útěk.
Skoro si říkám, jestli celá civilizace není nadstavba, taková zástěrka, jak se vlastně rozptýlit od bazální vrstvy existování. Což je fakt jenom být...