• jitka

„Internet se nějak porouchal. Dřív dával radost.“ Hyggiena #10 s dokumentaristou Ondřejem Šálkem

Nemá smartphone. Ani žádné sociální sítě. I tak dokáže strávit na internetu celou noc. Na Ondřeje jsem narazila náhodou na Radiu Wave díky jeho audiodokumentu Pacient Zero. Mapuje v něm svoji závislost na internetu, která ho dostala až na adiktologickou kliniku.


Na internet se chodím odpojit od světa. Internet mě zrcadlí. Je to pole, ve kterým se člověk otiskne se všemi svými problémy a frustracemi - a ty se přes internet vrací zpátky ke mně,“ říká Ondřej.


Krom toho, že „je hisptér a má rád koťátka,“ jak píše na svém webu, je Ondřej Šálek i režisér, dokumentarista a audiovizuální artista. Vystudoval filmovou vědu, žurnalistiku a audiovizuální tvorbu na JAMU. Žil v Brazílii, půl roku dobrovolničil ve slumech v Nairobi, kde vedl fotografické a filmové workshopy.


Je mimo jiné autorem dokumentů Dobré zprávy (o důchodci, který vysílá konspirační zprávy ve vlastní internetové televizi), Nebuď hater (o kyberšikaně) nebo Buď chlap (o mužích, kteří balí ženy).

V audiodokumentu Pacient Zero vyprávíš o své závislosti na internetu. Prošel jsi psychoterapií a dostal ses dokonce na adiktologickou kliniku. Jak to tam probíhalo?

Byl jsem prý první pacient závislý na internetu, který se jim ozval, proto se dokument jmenoval Pacient Zero.


V Česku předtím nebyli žádní závislí na internetu, kteří by vyhledali odbornou pomoc. Přednosta kliniky adiktologie profesor Miovský mi řekl, že za ním ještě nikdo nepřišel a neřekl: „Je to nesnesitelný stav, pomozte mi.“


Dokument jsem natočil i proto, že mě zajímalo, do jaké míry je závislost na internetu problém a jak moc se to řeší klinicky, jestli na to existují data, metodika...


V dokumentu říkáš, že ani lékaři vlastně nevědí, jak závislost na internetu vypadá.

Závislost na internetu jako taková nemá kodifikovanou diagnózu. Důvodů je víc. Například až po 30 letech úsilí, co tady existují počítačový hry, se potvrdilo, že můžeme mluvit o závislosti na počítačových hrách.


Existují také anonymní skupiny závisláků na internetovým pornu. Ale málokdo jde klinicky řešit závislost na sociálních sítích.


Sociální sítě a internet se taky hrozně proměňujou. Udělat klinickou studii, která by například pojmenovala závislost na konkrétní sociální síti, trvá odhadem třeba tři roky. Ale za tři roky se ta stránka či aplikace promění, nebo vznikne něco úplně nového.


Věci jsou tekutý, blbě se měří.


Instagram je fenomén teprve cca poslední čtyři roky? Než na to vznikla nová studie, tak do Instagramu zase naprogramovali stories. Pak vznikl Tik Tok a část uživatelů zase odešla tam...

Adiktologové jsou rok, dva pozadu - a než něco vymyslí, věci se hnou.

Profesor Miovský mi také řekl, že se bojí, abychom tou kodifikací nové závislosti nevytvořili z internetu ještě většího strašáka, než je. Abychom kvůli strachu ze závislosti například dětem úplně nesebrali telefony. Aby náš strach nepřevážil samotné negativní účinky.



Když tvoji cestu k závislosti vezmeme chronologicky, jaký byl tvůj příběh?

No, odkud začít...


Díval ses jako malý na televizi? Byl jsi to devadesátkový dítě přilepený na obrazovku? Sledoval jsi Eso a tak dále?

My jsme to měli zakázaný. Eso jsem viděl tak třikrát v životě. Mí rodiče byli dost striktní. S internetem to bylo to samé. Byl jsem jeden z posledních ve třídě, kdo internet měl.


To je zajímavý - optikou toho, co se ti stalo potom.

Myslím si, že jo. U nás bylo tabu třeba i sladký. Teď jsem závislej na cukru a nedokážu s tím přestat, bez margotek a tyčinek nedokážu přežít. Myslím, že zákazy a restrikce v mládí a to, že si s tím neumím poradit v dospělosti, spolu určitým způsobem souvisí.


Internet mě vždycky fascinoval, chtěl jsem ho a záviděl ho ostatním. Přitom internet nebyl v době mého mládí zas takový problém, problém byly počítačový hry. Hraní her se u nás doma teda taky dost regulovalo...


Jak ti hraní her regulovali?

Měl jsem 1 hodinu denně v pracovní dny. Měli jsme na ledničcce přesný rozpis, mohl jsem hrát od 16.00-17.00, dodneška si to pamatuju. Počítač jsem taky sdílel napůl s bratrem, rozvrh jsme různě porušovali...


Zato internet, který jsem měl až od maturity, mi už pak nikdo nehlídal. První problém jsem pocítil se sociálními sítěmi. Založil jsem si před 10 lety Facebook a měl jsem pocit, že Facebook víc ovládá mě, než já jeho. Když mi to došlo, zrušil jsem ho a utekl jsem ze všech sociálních médií. Což mi vydrželo doteď.


Největší krize pak přišla, kdy jsem postupně zjistil, že i tak trávím na internetu příliš mnoho času. Umím být na internetu třeba 10 hodin v kuse, a to i bez sociálních sítí.


Prokrastinoval jsi? Zabíjel čas?

Spíš jsem se odpojoval. Na internet se chodím odpojit od světa.


Internet je pro mě přemíra vjemů. Jakmile se připojíš na internet a chceš si na něm odpočinout, začneš absorbovat nekonečné množství vjemů, obrázků, zvuků. A v tom množství ztratíš sama sebe.

Nemusíš přemýšlet nad sebou. Nemusíš přemýšlet, že máš hlad, přemýšlet, jak zaplatíš nájem - prostě jsi na internetu.

Vyrovnával jsem se tak se stresem. Ten neustálý příval vjemů tě zaměstná. Digitální obrázky, videa přehluší tvůj vnitřní hlas. Nemusím se sebou zabývat.


Což přerostlo v to, že jsem strávil třeba celou noc na internetu. A když říkám celou noc, tak nemyslím, že jsem končil o půlnoci. Ale i v sedm, v deset hodin ráno.


Pro lidi, co neslyšeli dokument, co jsi na internetu celou tu dobu dělal?

Pořád to občas dělám! Nejsem z toho úplně venku.


Co na internetu bez sociálních sítí děláš? Čteš články, díváš se na videa?

Hlavně čtu zpravodajství. V nejhorších dobách jsem byl schopný třeba ve 2 ráno čtyřikrát za sebou aktualizovat iDnes.cz. Potřeboval jsem nějakou svodku, co se ve světě děje. A když se nemůžeš dívat, co se děje tvým kamarádům, tak se díváš, co se děje celebritám. Ale ve dvě hodiny ráno moc nových článků nenaskočí.

Pak mým oblíbeným serverem byl YouTube, kde jsem trávil bambilion hodin. Tam se dá najít fakt VŠECHNO.

To mě fascinuje.



Hledáš tam bizárky?

Z té doby si pamatuju různé YouTubery, komplikace nejzábavnějších videí, koťátek, koukal jsem, kdo se kde vysekal na skateboardu... Už vlastně ani nevím, co jsem sledoval. A takhle zabiješ těch 10 hodin úplně v pohodě.


Občas se stalo, že po pěti, šesti hodinách jsem už vlastně neměl kam jít. YouTube už nenahazuje nic, co bych neviděl, zpravodajský servery nemají nic novýho...


Už ti sám internet říká, ať už přestaneš!

Přesně tak. Už jsem se někdy dostával do takové fáze, že jsem si ty podněty googlil. Nevěděl jsem, kam jít dál, tak jsem si dal písmenko do Googlu, vyjely nějaké stránky a aspoň trochu mě zabavily. Bylo to prostě takové zoufalství, udržet se vzhůru, ve vjemech - takže si googluješ, ani nevíš co. Aby tě to něčím překvapilo.

A současně se nechceš odpojit, protože moc dobře víš, že se v těch 6 ráno prostě budeš cítit hrozně. Ty to víš a přesně tenhle pocit tím neustálým klikáním odkládáš.

Jak dlouho jsi takhle žil, než jsi s tím začal něco dělat?

Že jsem skončil celou noc na internetu, tak to se dělo třeba jednou měsíčně asi po dobu tří let. Šlo to ruku v ruce s pocitem vyhoření, potřebou někomu se svěřit se svými problémy. S vnitřním nenaplněním, nespokojeností.


Když už ale odkládáš věci, co máš rád, tak je to problém. Dokončuju film, a místo, abych ho stříhal, tak radši skončím celou noc na internetu. Kvůli internetu jsem odkládal věci, kterýma jsem se realizoval, které mi přinášejí radost.


Pak se to zintenzivnilo. Přišly nějaké rozchody, osobnější krize a najednou jsem byl na internetu čím dál víc a nedokázal to ukočírovat.


Už předtím jsem začal chodit na individuální terapii, tam jsem to částečně řešil. Co s tím dělat? Co se mi vlastně děje? Jak to, že končím na internetu?


A najednou jsem zjistil, že problém není internet, můj problém jsem já sám. Internet mě zrcadlí. Je to pole, ve kterým se člověk otiskne se všemi svými problémy a frustracemi - a ty se přes internet vlastně vrací zpátky ke mně.


Internet není univerzální droga, které podlehnou všichni, kteří ji zažijou. Znám x lidí, který to nebaví.

Když to říkám svojí kamarádce, tak totálně nechápe, o čem mluvím. Ona má zase alkohol a svého času lila dost. Ale internet? To je pro ni totální nuda!


Já mám třeba zas od dětství hyperaktivní mozek a od rána do noci mi jede - DŘŘŘŘ - těžko usínám a nejde to prostě vypnout. Myslím, že závislá na sociálních sítích jsem i proto, že tam mi ten mozek díky zahlcení vypnout jde. To je dobře, že jsem neskončila u toho chlastu! Tím se mozek taky dobře vypíná, že jo.

Všichni to vypínání asi nějak potřebujeme.


Ještě k tomu jsem izolovaná na mateřský. Když máš nemocný děti, tak se 14 dní nepodíváš ven. Když se chceš konečně sejít s kamarádkou, tak to nejde, protože má nemocný děti zase ona... Tu osamělost si nejde předem představit. Na sítě si vyloženě chodím nezdravě nahrazovat ten sociální kontakt. Ale zpátky k tobě. Lidi v pracovní době ale dělají to samý, co ty - sednou si ke kompu a 8 hodin něco scrollujou. Jak poznat, že závislý vůbec jsi? Je rozhodující jen to, jak se při tom cítíš?

Přesně tak. Rozhodující je, jestli to na tebe má negativní účinek. Neexistuje univerzální míra jako u chlastu, kde víme, že 4 promile už jsou moc.


I 12 hodin na internetu pro mě může být v pohodě. Ale když mi začnou odcházet záda, nebo za tři roky ztratím polovinu svých kamarádů, protože jsem je už neviděl - už to asi může být problém.

Má největší utopická tužba je, aby existoval vědomý internet. Ve smyslu toho, že tam vždycky musíš zadat, co hledáš. Musela bys formulovat otázku.

Třeba: Co teď dělá na instáči má bývalá spolužačka ze střední? A pak se mi zobrazí jen její poslední fotky na Instagramu, ale bez dalšího feedu, bez lajků, jen suchá informace, odpověď na mou otázku. Nenabídl by ti nic víc.


Úplně jsem se zasnil! Mě by ten internet přestal bavit během 5 minut!


Když si například rešeršuju pro svůj dokument a skončím u dvaceti bezvýznamných věcí a nevzpomenu si, proč jsem tam vlastně šel. Tak to je prostě blbý. Internet je postavenej tak, abys na tom strávil co nejvíc času.


Říkal jsi, že nejsi na žádných sociálních sítích. Jak komunikuješ s kamarády?

Přes e-mail. A mám taky hloupej telefon, to jediný mě zachraňuje!


To je božský, jsem jen jeden malej krůček od toho si ho pořídit taky. iPhone je tak pěkně nadesignovanej do ruky a hrozně rychlej - proklínám Steva Jobse. A jak jsi na tom teda s internetem teď?

Dneska jsem prokrastinoval asi dvě hodiny. Jsem na tom určitě o něco líp, ale určitě nejsem za nějakou dělící čarou. I po natočení dokumentu jsem se do tří měsíců zas dostal do svého „normálu“. Není to tak, že bych natočil dokument a byl z toho venku. Ale určitou naději jsem v tu chvíli cítil, to jo.


Mám to trochu podobně. Píšu lidem a oslovuju je s digitální hygienou a občas má někdo pocit, že to dělám proto, že to mám hrozně zmáknutý, že jsem nějakej digital wellbeing guru (smích). Ve skutečnosti jsem docela v pytli.

Před rokem jsem kvůli internetu zmeškal svatbu. Noc předtím jsem měl pocit, že mám volnej večer, a strávil jsem na internetu do 10 ráno. Svatbu jsem zaspal.


Stejný, jako když se noc předtím ožereš.


Tvoje noční sessions mi dost připomínají páteční kalby.

Stoprocentně.


Proč nesedíš v tý hospodě?

Nepiju.



Já taky skoro nepiju. Teď jsem vypila asi 3 deci vína a měla jsem kocovinu čtyři dny.

Čím víc pracuju sám na sobě, tak nemám takovou potřebu utíkat sám před sebou. Jsem aktivnější v tom, co chci dělat, co mám rád a víc nad tím přemýšlím.


Ale stačí jeden nenaplánovanej večer a skončím tam.


V celkovým součtu hodin, který na internetu zabiju, se vlastně tolik nezměnilo. Ale změnil se mi můj vnitřní pocit. Morální kocoviny jsou čím dál menší, a tím pádem se nedostávám tak často do začarovaného kruhu, že z toho, že je mi z internetu zle, tak se jdu spravit na internet.


Nikdy mi nefungovaly blokovátka, vždycky jsem je nějak obešel. Prostě je odinstaloval nebo použil jiný prohlížeč.


Ale asi před třema týdnama jsem si nainstaloval skvělou věc - blokovátko, které načítání stránek neblokuje, ale zpožďuje. Nastavil jsem si asi 10 stránek, na kterých vždycky strávím děsně moc času, dvacetivteřinový zpoždění. Najednou nedostanu ten obsah hned a jede mi tam odpočet. Na mě to funguje úplně skvěle! Nemám chuť to obcházet, protože já se na stránku nakonec dostanu. Teď budu 20 sekund sám se sebou.


Dokážeš si možná v těch 20 sekundách rozmyslet, že tam jít nechceš.

V mnoha případech zjistím, že je to pičovina a jít tam vlastně nechci. Nejsem na sebe tak přísnej, že bych si to ale úplně odřekl, ve smyslu „Už nikdy se na to nepodíváš“. To by mě strašně frustrovalo. Ale nastavil jsem si hranici, která je pro mě laskavá.

A někdy si na ten iDnes.cz nebo Super.cz těch 20 sekund prostě počkám.

Nejde to obejít tak, že by sis otevřela pět oken a ty se ti postupně načtou, to okno musí být aktivní. Ty koukáš na tu prázdnou obrazovku, odpočítáváš dvacet sekund a říkáš si - co tam budu vlastně dělat?


Ta pauza je pro mě strašně dobrá. Často si to i rozmyslím.


Není to úplné vysvobození, ale strašně mi to zlepšilo internet. Ostatně, jakmile jsem si takhle poopravil internet, tak jsem o to víc hrát třeba počítačový hry (smích).


Jak se jmenuje ta appka, co dělá delay?

LeechBlock. Ale nevím, jestli to funguje na telefonech.


A co dělali lidi třeba před 2000 lety? Jak prokrastinovali a vypínali si mozek oni? Nebo to nepotřebovali?

Určitě to potřebovali. Tak nějak vznikl alkohol!


My jsme civilizace, která má nejvíc volného času v historii. Volný čas je vynález 19. století. A máme ho pořád víc a víc, máme tolik zájmů a koníčků... A víc času zevlit na internetu. Logicky se s tím musíme naučit pracovat, abychom se v těch věcech nerozpustili úplně.


Neberu to ale nevyhnutelně špatně. Je to příležitost, jak dělat věci, co nás baví, jak hledat věci, co nás baví. I hledat, kdo jsme. Předtím lidi přemýšleli nad tím, jak se uživit, jak přežít do dalšího dne.

My tady řešíme, proč trávíme 8 hodin na internetu - dřív se řešilo hlavně „a z čeho uživím svoje děti?“ Velký civilizační pokrok.

Líbí se mi na tvém projektu, že nechceš ostrakizovat internet sám o sobě. Myslím si, že internet mě osobně přinesl spoustu dobrýho a že je to skvělá služba. Je to dějinný zvrat.


Pro mě není cesta zakázat si internet. Existuje třeba hnutí, které hledá poslední místa na mapě, blindspoty, kde neexistuje žádný mobilní a internetový signál. Tam dojdeš a jsi úplně svobodnej.


Ale pro mě je tohle stejná snaha, jako se když v 19. století dělníci rozbíjeli stroje, protože jim kradly práci. Je mi to samozřejmě v něčem sympatický, to jo...


...Nostalgicky romantický. Možná bysme se do světa bez internetu chtěli vrátit.

Ale není to udržitelný. Je potřeba se s technologií naučit žít. A umět ji využívat pro svoje dobro. A ne, aby na mých datech někdo těžce vydělával a pak se ještě člověk cítil hůř, než když tam šel.



Myslím si, že se internet v něčem porouchal.

Pamatuju si, když mi bylo 12, otec mi poprvé ukázal internet. To je boží nástroj! Můžu si najít obrázky psů na nějaký americký stránce, to není možný! Tady je čivava, tady mops, to je skvělý!

Teď jsme ve fázi, kdy existují obrázky všech našich přátel, všeho na světě. Ale energii nám to ve výsledku odčerpává. Ze začátku byli všichni nadšení, kolik toho budeme vědět, kolik informací na internetu je. Informace nezmizely, spíš se rozpustily.


Jsme v bodu zlomu. V něčem už je internet nesnesitelný. Musíme se naučit vymezit, co chceme a proč do kyberprostoru vlastně vstupujeme.


0 views

O online bytí jinak

Nové články na mail

Nezahlcujeme. Neprodáváme. Jen pošleme nový článek, abyste nemuseli zbytečně čenichat po sítích.

Prostor pro hloubkové a upřímné rozhovory o vědomém online bytí. O hledání virtuálního útulna. O všem, co sítě otiskují do našich niter.

#digitálníwellbeing #mindfulness #digitálnídetox

#všímavost #virtuálníútulno

© 2020 by Digitální hyggiena.