• jitka

„Proč jsem si smazala Instagram?“ O udržitelném digitálním životě s Veronikou Blabla Hubkovou

Tenhle rozhovor, nahrávaný na lavičce uprostřed orosené trávy na břehu Vltavy, je lehkoučký až éterický, zároveň přesný, čistě artikulovaný a pevný v kramflecích. Jako Veronika.


Veronika se léta zabývá udržitelnou módou a ekologií, což jí na Instagramu svého času vyneslo až 10 000 followerů, spoustu žádostí o spolupráce. Napsala úspěšnou knížku Příběh skříně – o tom, jak funguje módní průmysl, přednášela, besedovala – a všechno bylo vůbec takové srdíčkové... Nebo nebylo?


Jaká zásadní událost Veroniku přiměla smazat celý Instagramový účet? Co cítila, když mačkala DELETE? Lituje toho někdy?


V čem vidí největší úskalí sociálních sítí?


A proč nesdílí sfoukávání svíček narozeninových dortů svých dětí?


K Instagramu se Veronika nenápadně vrátila, ale jinak. Kde hledá digitální rovnováhu? A proč si koupila žonglovací míčky?


Podcast na vašich podcastostrojích, záznam rozhovoru pro přehrání v přehrávači zde - a článek pro písmenkomilce hned tu pod bukem!


Veroniko, jak vzniklo tvoje prostřední jméno? Přišla jsi na Instagram a napsala jsi „blablabla“ a už to s tebou zůstalo?

Vzniklo tak, že jsem si vzala Blablu (smích). Můj manžel se skutečně jmenuje Blabla. Jméno jsem si vzala nepřechýlené, pocitově jsem nechtěla být Blablová. Ale nikdo mi to nevěří a stejně mi všichni říkají Hubková.


Jak vzpomínáš na svoje offline dětství? Kdy jsi třeba poprvé potkala internet?

Tohle si vůbec nepamatuju. První moment, kdy mě to začalo vtahovat, byl až na vejšce. Přišla jsem z maloměsta do Prahy a hned první večer na koleji mi můj spolubydlící založil profil na Facebooku. Že ho musím mít, že je to něco úžasnýho, že si přes to budeme sdílet otázky ze školy.


Před internetem jsem ale nikdy moc nevysedávala, vždycky jsem měla ráda ten skutečnej život.


Už v dětství jsem chtěla dělat švadlenu, jenomže jsem měla samé jedničky a bylo mi řečeno vystuduj něco, co má budoucnost. Šla jsem na obchodku, pak na vejšku. Celou dobu jsem věděla, že jsem tam „špatně“, ale až tam jsem našla odvahu si to přiznat. Že bych měla dělat to, co mě naplňuje. Půjčila jsem si šicí stroj a začala jsem se učit šít. Tvořila jsem na Flér, co mi přišlo pod ruku, nebyl v tom žádný záměr ani ucelená značka. Šila jsem, co se mi líbilo. Chytlo se to a začala jsem šít i na míru.

Když jsem viděla, kolik času strávím já nad jedním trikem, začala jsem se pídit po tom, proč v řetězcích stojí oblečení tak málo. Tak mi vešla do cesty udržitelnost.

Pak přišla kampaň Fashion Revolution, která vznikla v Londýně a povědomí o módním průmyslu se začalo rozšiřovat po celém světě.


Ale tady v Česku jsi byla s tématem ve své době docela průkopnice, ne?

Jak jsem dodělávala jsem vejšku, chtěla jsem do diplomky nějak otisknout sebe. Vybrala jsem si téma Negativní dopady módy na životní prostředí. Na Fashion Weeku jsem narazila na přednášku Kamily Boudové a začala se v tomhle tématu vzdělávat.


Hrozně mě šokovalo, jaké informace jsem nacházela a že se o nich vůbec neví. A když už o tom někdo mluvil, vadilo mi, jakou nátlakovou až agresivní rétorikou se o tom mluvilo. Cítila jsem, že na to, aby člověk zasáhl masy, tak se na to musí jít jinak.


Kamarádka za mnou jednou přišla, ať si založím Instáč, že je to ideální médium pro to, co dělám. Že budu mít mnohem větší zásah než na Facebooku. Do té doby jsem internetu nijak nepodléhala – ale Instáč mě vcucnul.


Kdy jsi začala cejtit, že ti na Instagramu není dobře?

Postupně. Když jsem si založila Instáč, nejdřív jsem tam spíš konzumovala. Cítila jsem, že sdílet soukromí nechci. Občas jsem tam dala fotku, ale snažila se k ní napsat něco, co by mohlo ostatním lidem něco dát. Nechtěla jsem si vyfotit selfíčko a napsat k tomu tři hashtagy.


Vzpomínám si, že na začátku Instagram takhle fungoval - lidi si vyfotili snídani a tím to haslo. Sdílení něčeho hlubšího se tam dostalo až potom.

Rozhodla jsem se, že budu sdílet jen věci o udržitelné módě – o tom, jak se naše oblečení vyrábí, jak ho nosíme a co se s ním stane, až ho donosíme... Když už jsem sdílela fakta, dávala jsem si záležet, aby to bylo zajímavý a šokující. A lidi to hodně sdíleli. Za strašně krátkou dobu mi sledující vyskákaly na tisíce.


Hrozně mě to chytlo. Najednou jsem si říkala wow, mám tolik sledovatelů! Byla jsem schopná Instáč několikrát denně aktualizovat, dívat se, kolik jich přibylo... Když někdo odešel, tak jsem z toho byla smutná.

Chtěla jsem víc sledujících, víc srdíček – a začala jsem takový obsah záměrně hledat. Přistihávala jsem se, že se snažím během dne vykoukat něco, co bych mohla sdílet – místo toho, abych prožívala.

To je hrozně zajímavej point - že už ti sociální síť takhle formuje denní realitu.

Pak jsem se snažila přispívat každý den, protože mě paralyzoval strach, že když nebudu přispívat, tak lidi budou odcházet. Můj profil byl pořád populárnější, až se vytvořila domněnka, že jsem na tohle téma odborník.


Začalo mi chodit velké množství zpráv od lidí i novinářů, kteří chtěli nějaké vyjádření. Na všechny zprávy jsem odpovídala, strávila jsem obrovské množství času i nad dotazy, které se ale daly třeba vyřešit tím, že by si to zadali do Googlu. Nebyly to často žádné hluboké otázky – třeba jedna paní jen chtěla vědět, čím má vyprat skvrnu od mrkve na bodýčku svého syna.


S vyšším počtem sledujících se začaly objevovat i hejty. I když na stovku pozitivních komentářů, které mi polechtaly ego, přišel jeden virtuální plivanec, stejně mě to hrozně drtilo, ubližovalo mi to.


Jsem citlivá na to, když jsem lidi bezdůvodně zlí a přijdou si jenom někam odplivnout.


Brala jsem si to osobně, i když profil třeba ani neměl fotku, byl to nějaký troll. Přerušilo mi to kreativní proces a ztrácela jsem chuť tvořit.

Když ti naskakují followeři, získáváš falešný pocit, že někoho zajímáš. A máš tendenci jim sdělovat svoje názory. Nebo třeba jen pěkně nakrájené ovoce k snídani.

Strávila jsem spoustu času i na profilech jiných lidí, i když jsem si uvědomovala, kolik radosti mi to bere. Podvědomě mě to nutí se srovnávat. Cítila jsem, že mi to nic nedává, ale nedokázala jsem z toho vyskočit, protože když mi tam někdo napsal něco hezkýho, bylo to hrozně silný, líbilo se mi to.



Omlouvala jsem si to tím, že mi to dává inspiraci, koukat na cizí profily. Jenomže mě to v tu samou chvíli inspiruje, ale i frustruje.


Jo a začaly mi taky chodit nabídky na spolupráce.


Prosimtě, mně ještě nikdy nic takovýho nepřišlo (smích). Jak taková nabídka spolupráce vypadá?

Naštěstí mi chodily spolupráce na produkty, které byly udržitelné. Třeba papírové přáníčko v biologicky rozložitelném obalu. Vždycky se v nabídce poukazovalo na to, že když se zabývám udržitelností, tak že ta spolupráce bude vypadat autenticky.


Jednou jsem kývla na barter spolupráci, protože jsem sama ten produkt už používala. Když jsem vymýšlela post, cítila jsem se všelijak, jen ne autenticky. Cítila jsem, jak mě to uvnitř svazuje a že tohle dělat nechci. Ostatní spolupráce jsem od té doby odmítala.

O to víc jsem si všímala spoluprací u jiných a štvalo mě to. Nejvíc u lidí, kteří byli kreativní a sledovala jsem je kvůli jejich tvorbě. A najednou tam přistál nějaká spolupráce a už to pro mě nebyl tvůrce, ale prodejce, který mi podvědomě dával do hlavy, že si mám něco koupit.

Pak taky přišly storýčka. Jedeš deset minut, dvacet minut, půl hodiny sjíždíš obsah, který ti nic nedává, nijak tě neposouvá. Jen tím zabíjíš čas.


To jo, storýčka jsou ještě úplně jinej level!

Štvalo mě, že tenhle obsah nemá žádnou hodnotu. Nechtěla jsem se toho účastnit. Úplně jsem se na tom vypálila. Instáč mi vypálil moji lásku k udržitelnosti. Už jsem o tom veřejně vůbec nechtěla mluvit.


To byl březen 2019. Na svůj profil jsem postla příspěvek, že končím s přispíváním.


Kolik jsi měla v té době followerů?

Deset tisíc. Fakt jsem se odpojila. Odinstalovala jsem si Instagram z telefonu, ale občas jsem tam chodila i tak přes počítač... Nepřispívala jsem, ale ten profil jsem pořád měla.


Pak se mi v červenci 2019, ve 25. týdnů těhotenství, narodila holčička, vážila 690 gramů. Přišly ty nejbolestivější momenty... Když jsem seděla u inkubátoru, neexistovalo pro mě nic než TADY a TEĎ. Byla to neuvěřitelná lekce přítomnosti.

Začala jsem se na život dívat z perspektivy smrti. Na neonatologii jsi účastna zázraku zrození, který má ale strašně blízko k tomu konci. Protože nevíš, jak to dopadne.

Vnímala jsem, kolik radosti mi virtuálno, hlavně Instagram, bere a kolik na něm trávím času, o kterém vůbec nevím, kolik ho ještě mám. Předtím jsem bývávala na Instagramu klidně dvě hodiny denně.


Na neonatologii jsem viděla, že i tam se lidi pořád fotí... a i velmi niterné momenty některé maminky hned sdílely, místo toho, aby si to prožily, aby si z toho třeba vzaly něco, co jim to má dát.


Uf.

Jeden večer jsem přijela z nemocnice domů a svůj profil jsem si bez mrknutí oka smazala. Celej.


Nebylo to jednoduchý! Strávila jsem spoustu času nad tím, abych se jen proklikala ke smazání. Ale smazala jsem si ho. Trvalo to třeba rok, kdy jsem si na tenhle virtuální prostor vůbec nevzpomněla. Nebylo to tak, že jsem si svazovala ruce za záda, že tam nepůjdu – ale mě to fakt nenapadlo.


Letos v létě mi ale začaly znovu přicházet myšlenky na Instagram... Snažila jsem se vymyslet aspoň jednu věc, která se mi na něm líbí. A na jednu jsem přišla. Dává ti prostor, kde můžeš prezentovat svou tvorbu.


Můj vnitřní boj nespočívá v tom, jestli být nebo nebýt na Instagramu, ale jak tam být, aby mi to co nejmíň ubližovalo a přinášelo do života co nejmíň negací. Instagramový profil jsem si znova založila.


A takhle jsme se i my dvě propojily. Obě jsme tuhle na Instagramu postovaly o tom, jak na něm nebýt (smích).

Jak už jsem říkala, naši mi dali do života zdravou sebehodnotu, stejně mě ale Instáč z toho dokázal vykolejit a chvíli jsem věřila, že moji hodnotu určuje počet sledujících.


Dneska si myslím, že už bych se do toho takhle chytit nenechala. Začala jsem znovu přispívat, už jen v momentě, když to ke mně samo přijde. Vědomě nevymýšlím, co na Instáč dávat. Začala jsem ale zase konzumovat. A zjistila jsem, že se ke mně zase vrací ty samé špatné pocity...


Dokážeš ty pocity nějak popsat?

Podvědomé srovnávání s ostatními, divný pocit odpojení.


U sebe vnímám, že na povrchu si při scrollování jedu tu zábavu, ale na nevědomé úrovni si mozek zpracovává a nasosává další věci, o kterých vůbec nevím. Večer po Facebooku si lehneš do postele a není ti dobře. Je ti smutno nebo úzko a nedokážeš říct proč.

Ráno jsem vstala a byla jsem šťastná. Pak jsem si proscrollovala pár profilů a něco na mě padlo. A říkám – sakra, co to je?



Můj muž třeba vůbec nemá sociální sítě. O to víc vnímal, co se se mnou děje. Upozorňoval mě na to, jak se nechávám něčím, co vlastně neexistuje, totálně rozhodit a odvádí mě to od sebe samé.


Konzumovala jsem, ale nedokázala jsem tvořit. Neměla jsem na to místo a nebylo ani z čeho.


Kreativitu to potlačuje, protože na to mozku nezbývá místo.

U sebe se to snažím nějak vyvážit... Ale když vidím někoho, kdo houpe dítě na houpačce a u toho čučí do telefonu.

Když vidím mámu, která nese v levé ruce svému dítěti narozeninový dort a tou pravou si to natáčí a hned to šoupne do storíčka - a neprožije si ten moment, kdy dítě sfoukne svíčky... hrozně mě to mrzí.

Potřebu nepřetržitého sdílení nechápu.


Aplikace jsou taky tak designované, abychom na nich co nejvíc času trávili. A je fakt těžký s tim bojovat, pokud nejsme dostatečně bdělí a zahojení.

O to víc mi to přijde děsivý.



Přijde mi ale, že lidi se o tomhle nechtějí moc bavit. Buď vědí, že je scrollování guilty pleasure, je to jejich intimní téma a nechtějí jen tak vybalit, že mají obrovský screentime. Anebo o tomhle vůbec nejsou schopní přemýšlet, prostě normálně mám Instáč, co je jako na tom?

Hmm, je to těžký. Snažím se přemýšlet, proč tam vlastně tu fotku ze svý dovolený dávám... Teď jsem třeba poprvé v životě zavařovala – a zamyslela jsem se, proč to tam dávat? Chci lidi inspirovat, aby taky zavařovali? Anebo je to to ego, který chce slyšet tyjo, ty jsi hustá?


A chce srdíčka!

Na svém profilu sleduju nula lidí. Poprvé jsem tuhle myšlenku slyšela od Jirky Charváta, že nikoho nesleduje, přišlo mi to skvělý. Jdu se jen podívat na profil člověka, na kterého si zrovna vzpomenu. Nechodím scrollovat jen tak, jdu tam s cílem.

Jednou jsem si zaklikla sledování nejbližších kamarádek – ale došlo mi, že nechci se dozvědět, že byly s dětma na zmrzce z Instáče – ale chci se to dozvědět od nich.

Tak jsem si kamarádky za unfollowovala... Taky v tom pořád plavu (smích).


No to já taky.

Chci si s lidma povídat naživo. Když potkám spolužáka ze střední, tak se mi líbí, že nevím, co dělá a kolik má dětí a že mi to řekne. Ten hovor má jinou kvalitu, než když všechno víš a není si o čem povídat.


Když jsem se snažila na minulém profilu mluvit o udržitelnosti, používala jsem obraty jako změňme a zkusme a snažila jsem se lidi motivovat a úplně jsem se na tom vyčerpala.

Nemám už potřebu ani sílu lidi na něco upozorňovat. Stačí mi, že já vím a nějak podle toho žiju. Pokud to k lidem má nějak doklouzat, tak to k nim dojde.

Lidi si myslí, že chodí na Instáč pro inspiraci, ale je to falešná představa. Je to spíš strach, že ti něco uteče. Myslím si, že když jsi ve svým středu, tak ti do něj přijde, co ti přijít má – i bez Instagramu. Dopluje to k tobě jiným kanálem.


A abys došla k takovému poslání, nemůžeš být furt online.




Jasně, že útěky do virtuálna jsou lákavé - zrovna nevíš co, tak čapneš telefon... V denním chodu s dvěma dětmi nemáš moc času a je snadný do toho sklouznout.


No máš leda dvě nebo tři minuty na ten Instáč.

Teď jsem si místo toho koupila žonglovací míčky a učím se žonglovat. Mám je na poličce místo telefonu, v obýváku v úrovni očí. A zjistila jsem, že to zabaví i děti (smích).


Děti vnímají, že do něčeho koukáš, že tam pro ně nejsi. Máme v rodině pravidlo, že když se jí, telefony nejsou na stole. A když někdo volá, tak prostě počká. Messenger nemám v telefonu, Instagram mám až na poslední stránce, kam musím dojet. Screentime jsem včera měla 9 minut.


Teď mě to nejvíc táhne k tvorbě, kde mi stejně bylo vždycky nejlíp. Uvědomila jsem si, že moje dráha udržitelnosti, kdy jsem besedovala a dávala rozhovory, byl to jen nějaký obrázek, který mi vytvořil Instagram. A já jsem to dovolila, mému egu v tom bylo příjemně. Ale i díky dcerce jsem se vrátila k sobě. A jsem vděčná za všechno, co mě potkalo, protože mi to pomáhá udržovat se v bdělosti.

604 views
boruvky%20(1)_edited.png

První knížka

o zdravých digitálních hranicích v rodině

Chyť bizona! vyšlo na nakladatelství Pointa 14. 6. 2021.

Koupit a ukázku omrknout můžete tady.

Bizon_mockup_02.png

Příběh plný borůvek, bizonů, snových tygrů a ilustrovaných slovních hříček.

Pro malé lovce a lovkyně od 5 let

Digitální hygiena: o online bytí jinak.

Nové články na mail

Nezahlcujeme. Neprodáváme. Jen pošleme nový článek, abyste nemuseli zbytečně čenichat po sítích.

Prostor pro hloubkové a upřímné rozhovory o vědomém online bytí. O hledání virtuálního útulna. O všem, co sítě otiskují do našich niter.