• jitka

Vesničko má nepřipojená. Setkání s primárním osaměním uvnitř digitálního detoxu

Už druhý týden neoxiduju na Facebooku. Nescrolluju. Ani nesleduju zpravodajství. Po víc než ročním koketování s tématem digitální hygieny – a po jednom komunitním nakopávacím zážitku – to přišlo i na mě. Totální nechuť konzumovat obsahy virtuálních otisků lidí, který ve skutečnosti neexistujou.


Můj digidetox vzniknul spontánně a náhle, nemá žádnej plán ani konec. Není to ani žádnej statement ani protest. Nejspíš jen takový lehký vyhoření. Z mateřství, ze stereotypu, z covidovýho virtuálna.


První týden byl kurňa extatický. Mysl nezahlcená zásypem virtuálních kauz a trampot lítala v nebi. Bylo mi lehko, líp jsem se soustředila na práci i na přítomnost. Dokonce jsem začala zdárně dokopávat léta rozepsanou druhou knížku.


V druhém týdnu přituhlo. Ruka mi párkrát automaticky nalistovala stránku s modrou ikonkou. Včas jsem se zastavila jenže – hop – a byl tu. Strach, že mi něco utíká. Že přijdu o pozvánky na koncerty, vernisáže, workshopy, undergroundové tábory a tajné happeningy. Že nebudu vědět, kde se co zrovna otvírá, kde budu moct znova potkat lidi...


Lidi.


Ty nádherně reálný hmatatelný a slyšitelný těla, který se pohybujou po světě. Sytící doteky duší v časoprostoru.


Facebook pro mě byl taková introvertní voyerská hospůdka, kam můžu zasednout sama ke stolečku, popíjet limču – a u toho pokukovat po lidech. A vidět v tomhle pseudoveřejném prostoru všechno, co mi oni sami dovolí. Jaký mají dneska úsměv. O čem přemýšlí. Kdo je štve. S kým se potkávájí. Nešlo mi jen o drbíky. Ale o pospolitost. Iluzi, že jsme spolu. Taková malá vesnička. Komunita, ve které si ale nikdy s nikým nevyměním omylem svetr a nikdy si nezamažem pusy společným jídlem.


Psychologie samoty

Loni jsem jedním dechem přečetla bichli V říši hladových duchů od Gábora Maté. Byla jsem paf z příběhů jeho života a adiktologické praxe, na kterých Maté vysvětluje principy závislosti na čemkoli – tíhnutí k chlastu, cigaretám, sexu, nakupování či internetu. Příčinou těhle úletů jsou v největším počtu případů nedosycené potřeby a traumata z nepřijetí v našem dětství.


Zatímco dobrovolně volená samota a odstup od lidí v dospělosti může být tvůrčím prostorem rozvoje a klidu, osamocení miminek a dětí, kterým chybí dostatek laskavého dotyku nebo bezpodmínečného přijetí, může způsobit doživotní závislost na kompenzačních mechanismech (a snahu se samotě pokud možno vyhýbat). Přisosnout se na mámu nebo jiný přijímající subjekt mnohým z nás nebylo dostatečně dopřáno. Pak do konce života tuhle vláhu musíme sosat jinde, říká Maté.


Na sociálních sítích se tahle sosací iluze dokonala. Naše sdílená virtuální samota.


„Dnes se často bojíme samoty právě proto, že neumíme být v kontaktu sami se sebou. Být sám se sebou znamená přijmout sebe samého se vším pozitivním, ale i negativním. Být v kontaktu se svými pochybnostmi, se svojí nejistotou, se svými otázkami. Existenciální filozofové by řekli, že se o samotě více dotýkám vlastní existence, která je někdy velmi zátěžová. Daleko jednodušší je od těchto náročných konfrontací se sebou samým odskočit do společnosti a nezabývat se jimi,“ říká psycholog Jakub Hučín v rozhovoru Psychologie samoty v časopisu Nový Prostor.


Když se teď momentálně proplouvání sdílenými obsahy neúčastním, cítím samotu. Ačkoliv dál v bytě klopýtám přes dvoje děti a manžela, mluvím s prodavačem ve večerce, chodím na procházky s kamarády, telefonuju si s mámou, stejně na mě padlo jakési odpojení. Říkám tomu sama pro sebe primární samota.


Tvoří nás vztahy a naše já je jen odrazem všeho, co jsme v životě uslyšeli, viděli, naučili se od druhých. Zároveň jsme od společnosti fatálně oddělení hradbou těla a neprostupností naší mysli. Každý je ve své hlavě úplně, zcela a navždycky sám.


Nenapsala bych to líp, než klasik neexistování Jirka Charvát: „Každý jsme uprostřed svého vesmíru a jsme v něm úplně sami. Všechno, co si myslíte o sobě a o světě, existuje jenom ve vaší hlavě. Tak, jak vnímáte sami sebe, tak vás nevnímá nikdo jiný. Nikdo vás nikdy nepozná tak, jak byste si přáli být znáni. Nikdo nikdy nepochopí, jak se cítíte. Každý jsme osamělá nakládačka ve své vlastní privátní zavařovačce. Cinkáme o sebe skly, seč nám síly stačí, ale nikdy se nedotkneme okurka okurky.“


Teď si, odpojená od sítí, bez cizích příběhů, jen sama ve svý hlavě a se svýma myšlenkama, na tenhle ultimátní pocit samoty a osamění můžu sáhnout. Bez ochranejch rukavic, bez záchrannýho pásu, prostě bez čehokoli, co by mně odpružilo náraz. Je to děsivý. A zároveň uklidňující. Protože se toho konečně přestávám bát. A až mi bude smutno moc, prostě zvednu telefon nebo zadek a půjdu ven.

140 views
boruvky%20(1)_edited.png

První knížka

o zdravých digitálních hranicích v rodině

Chyť bizona! vyšlo na nakladatelství Pointa 14. 6. 2021.

Koupit a ukázku omrknout můžete tady.

Bizon_mockup_02.png

Příběh plný borůvek, bizonů, snových tygrů a ilustrovaných slovních hříček.

Pro malé lovce a lovkyně od 5 let

Digitální hygiena: o online bytí jinak.

Nové články na mail

Nezahlcujeme. Neprodáváme. Jen pošleme nový článek, abyste nemuseli zbytečně čenichat po sítích.

Prostor pro hloubkové a upřímné rozhovory o vědomém online bytí. O hledání virtuálního útulna. O všem, co sítě otiskují do našich niter.